NÁŠ JEST TO KRAJ!

NÁŠ JEST TO KRAJ!
Ten národ, který dcerami a syny nás nazývá, nás miluje jak děti, ten vstoupil v oblasť této domoviny a jíji si hájí od tisíciletí. On rekem Samem s pluky bohatýrů již vítězil, jí v obranu a česť, on moudrým Krokem sladký zákon míru jí vybádal a práva svatou tresť. On trojhvězdím tří bohorovných děv v ní vzbudil duchů, srdcí vyšší snahy; on Lumírem v ní rozpěl český zpěv, náš odkaz dědičný, náš poklad blahý. On vlasti žehnal Libušinou věstí, on její věštbou města vystavil, on krotil tury Bivojovou pěstí a dravců nivy její pozbavil. 29 On v její půdu Přemyslovým pluhem se zahloubil, s ní srostl u rádla, a jako kněžna širým českým luhem mu plodná práce navždy zavládla. Jen z jeho ruky vnikly setby steré zde v nedotknutých pustin útrobu, a jeho potem z divočiny šeré kol zkvetla země v ráje podobu. Jak šírá jest, tak plna jeho díla a jeho umu, jeho ducha stop! Jen jeho odvaha a jeho síla v ní vytvořily úplň vnad a zdob. On sobě a svým dětem vzdělal paží a posvětil tu srdcem domov, svět, a z nástrah nepřátel, jež po něm baží, svou krví stokrát dobyl si ho zpět! Ta země celá v šíř i délku svoji je krví otců našich nasycena, jež tekla v sterém, bránícím ji boji, je krví českou stokrát vykoupena. 30 Co padlo od Krkonoš do Šumavy za řeč i právo české bohatýrů! Co bojišť od Domažlic k Přibyslavi Čech krví skropil za volnosť a víru! Již tábořištěm každá hora česká a tvrzí byla každá chatrč veská, již každá řeka přetékala krví a každé pole popel reků mrví. A každá matka děcko napájela tím svatým v české hrudi vroucím vzdorem, a v boje táhly mladé děvy sborem a daly duše za tu zem i těla. Jak vlastní krev jest naší země tato! Ze srdcí otců roste rolí zlato a písní matek šumí lesů háv – a národ náš má na ni tisíc práv! Tu není místa, s nímž by nebyly nám vzpomínky, nám celé duše spjaty! Ty hroudy – to jsou drahé mohyly, a každý balvan – oltář je to svatý! 31 To není vítr, to jsou české děje a báje české, jež tu šepotají; to není slunce, jež ty luhy hřeje: toť láska naše k otcovskému kraji! Tak bude tomu, dokud slunce svítí a denně chmurné stíny s niv těch plaší! či mohla by zem česká jinou býti než českou, jinou-li než věčně naší? A kdyby jinou, odcizenou byla, ó, kdyby zmlkla její sladká řeč a cizí jen tu zpupně hlaholila: ty smavé luhy schvátila by křeč – Ta pole pukla by a skameněla, a nad propastí, v mraků černém šatě tvář slunce zahalená by se stměla a zem by třásla se jak na Golgatě... Červ uhlodal by kořeny těch borů, led navždy zavřel by těch zdrojův ústí, pták mřel by hladem v žáru na úhoru, kde hrůzou by se bála tráva růsti... 32 Kol svraštěla by se ta tvrdá čela skal nyní hrdých v záři slunečné, – i nejtvrdší však by se hanbou rděla, – to za nás chabé, zrádné, nevděčné. – A za náš pláč! Však v mračných horách třeskem by zahřměl vztek, a hněvný Perun v tom by v tupé hlavy udeřil nás bleskem a v mrzká srdce vrazil by svůj hrom. – A zařval by co bouře: „Buďte kleti! Já nastolil jsem slavně rod váš podlý v ten kraj, jenž mým byl od tisíciletí; vy jste v něm nastolili cizí modly!” 33