JITRO NA VENKOVĚ.

Eliška Krásnohorská

JITRO NA VENKOVĚ.
Šedé jitro. Beze třpytu zlata jako pavučinou obepjata, bez skřivánka zamlklá je výše. Všady pára vlhké noci dýše, plihá, vánkem nezčechraná ještě; beze hnutí od okapů střech visí velké, slité kapky deště a jak sklenné plody na stromech rostou, kynou mezi bílým květem, s nímž tu onde skanou těžkým letem. Celý kraj i s chatami a domy jest tak tich, že zdá se bez vědomí vnořen v živel oblačný, a les, plný nočních snů, až u nebes jako tmavší oblak visí v mlze. Zřím tam oknem. Zašlé noci slze tekou po skle chladném, jak jsou samy. Studeno a mrtvo nad nivami jako v sklepení; kol hlásku není. 140 Slyš – v to pusté ticho opodál jaké tlumené to vpadlo pění? Odkud duchovitě pozavál zpěv ten, při němž tucha nechtíc letí kamsi v neurčito, do zásvětí? Pěvci v mlhách! Jste jen země hosty? Divná píseň! Z hluchých tajů vznesly nápěv její průzračný a prostý čtyři hlasy, vyplul čtyřmi vesly z mlčení, leč na jaké chce břehy? Tklivá píseň! Co to vane z ní míru, tesknoty a dumné něhy! Jak je úchvatná a neumělá, jak je skromná a jak vážně zní! Teď se tiše slokou odmlčela; v snícím lese souzvuk závěrečný zachytil se letmo, vydchnul chvěle jediné to slovo z písně celé, jež jsem rozuměla: „Pokoj věčný...” Ticho zas. Pak zvolna hlasů šum říká modlitbu. V tu slavnou chvíli opožděný praporečník pílí přes náves, kde tmavých postav tlum před chatou jak stínů v mlhu splývá; někde blízko náhle kohout zpívá – 141 na orlojích starých tak to bývá, hodina když došla. – Tlum se čeří, černý předmět vynášejí z dveří; z dálky štěkot zní – snad skučí chrt, jehož toulavá si vodí Smrt... Hnul se průvod, mizí. Zavřela se mlha za ním jako bílá zeď; jen ta mocná, divná píseň zase značí jeho cestu, slábne teď, hasne v dáli, odkud písně skonu vstříc se line jasné znění zvonu. Les se budí, volá ozvěnou tázavě, snad ptá se: kdo? a kam? Okno protější jak drahokam kmitlo se, a tvářkou ruměnou svěží hlavička se z něho kloní, hravý zrak se táže: „Komu zvoní?” V odpověď jen šeré hvozdy tam věčným, hlubokým svým dechem voní... Zajde život, zajde jeho klam; jaký život? – Dík, že smrt je němá! Čím a kým byl v losů hrůzovládí, dík, že na to odpovědi nemá příroda – ni lesy ani mládí. 142
Básně v knize Rozpomínky:
  1. VĚNOVÁNÍ.
  2. PRAHA ZLATOVLASÁ.
  3. PRAŽSKÉ ZVONY.
  4. PRAZE.
  5. POD ČERNOU VĚŽÍ.
  6. SEN NAD VLTAVOU.
  7. K VYŠEHRADU.
  8. VYŠEHRAD Z JARA.
  9. NÁŠ JEST TO KRAJ!
  10. V STŘEDOHOŘÍ.
  11. ORLICE.
  12. VLTAVA POD ORLÍKEM.
  13. ŠUMAVSKÁ UPOMÍNKA.
  14. ZLATÁ STEZKA.
  15. U MEZNÍKU.
  16. V HORSKÉ VÍSCE.
  17. V SKALINÁCH.
  18. ZÁTIŠÍ.
  19. POD CHATOU HORSKOU.
  20. POTKÁNÍ V POLÍCH.
  21. V PANSKÉM PARKU.
  22. V ČESKÉ CHALOUPCE.
  23. KOSAŘ.
  24. SLOVANSKÁ RHAPSODIE.
  25. NA PRAHU RÁJE.
  26. ŽENÁM DOBY NAŠÍ.
  27. NOVOROČNÍ.
  28. ZPOVĚĎ ATHEISTY.
  29. MĚSÍC Z RÁNA.
  30. ZIMNÍ POCIT.
  31. ZA TICHÝCH BLESKŮ.
  32. VESNĚ.
  33. PÍSEŇ DÍVČÍ.
  34. NAPADLO ZÁŘE.
  35. V TIŠI.
  36. DUHOVÝ MOTÝL.
  37. NA VÝŠI HOR.
  38. POD ZRAKY HVĚZD.
  39. TUCHA.
  40. VSTŘÍC NĚMÉ NOCI.
  41. CO ŘÍČKA ZPÍVÁ.
  42. JITRO NA VENKOVĚ.
  43. ŽIVOT.
  44. NA VRCHOLU.
  45. FATUM.
  46. SNÍH.
  47. ČÍŠI POESIE.
  48. NADĚJI.
  49. TAKÉ MODLITBA.
  50. JARNÍM KVĚTŮM.
  51. DÍVČÍ LÉTA.