PRAHA ZLATOVLASÁ.

PRAHA ZLATOVLASÁ.
K úsvitu nebe se otvírá, svůj nejsladší vznítilo jas; Praha, ta kněžka, se probouzí a rozvíjí zlatý svůj vlas. Spouští jej, veletok paprsků, jak řeku to plynoucích hvězd, spouští svou spanilou Vltavu kol tváře své královna měst. Setřásá kadeří prsténce i hedbávný hladí jich proud, zvlněný, hravý ten zářný vlas si vyplétá z vrkoče pout. Jiskřivé jehlice vpíná veň, v nichž démantů duhový vznět, ostrovů kytice zelené a červánků nachový květ. [5] Bělostné řásní naň závoje, a vánek-li hrou se jich tkne, čelenka z ohnivých krůpějí – jak z granátů českých – je spne. Krásnými lokty div obemkne val kadeří, zlatých těch clon, svazujíc lepý a bujarý jej mosty co klénoty spon. Splývá jí v lesku jak slavozář, jak nádherný perutí jas, knížecí řízy jak majestát, jak zlatohlav trůnu ten vlas. Spadá jí s věštího temene v plec královskou, v ramene hráz, vlní se na ňadrech mateřských, kol hrdinných beder jí v pás. Spadá jí ku vdovím kolenům, až k patám i do jejich stop, spadá jí od skvoucí koruny v dol v popel a v zapadlý hrob. 6 Povívá za ní ten zlatý vlas jak praporec šumící v kraj, v bleskot jej rozpíná jitra dech a dumavý stíní jej taj. V perlách se třpytí a věje v dál, v lesk slunný a v rosnatý pel, – zlatě mi přelétl varyto a ve struny krůpěj mi vsel. 7