KOSAŘ.

KOSAŘ.
Na lučině květné kosař trávu seče; jak mu kosa létne, květům hlavy setne: což mu krev z ní teče? Kmitá kosa, kmitá, každým sekem znova zrudlá, bleskovitá, jako krví zlitá z díla katanova. A kam vjede, všude v trávě, jak ji skosí, jedna rána zbude, všady kapky rudé jako krev ji rosí. 91 Nejen kapky chvělé: proud se rudě valí, šíré moře celé žhavě zkrvavělé luhy topí, halí. Až to zraky slní, nachem plá to v luhu, krví se to vlní, dolinku to plní k černým lesů kruhu. Zda-li ťal v tu chvíli hlouběji snad maně kosař v divé píli? Proťal země žíly, do srdce ji raně? Kdo je on, ten lítý kosař mezi lesy? Šerý, duchovitý, kolem krví zlitý jeho zjev mě děsí. 92 Proč tak dravě kosí, květy luhu drtí, že ho neuprosí ani pláčem rosy? Je to kosař Smrti? Náhle západ šedne, vše je proměněno: záře krve bledne, kosař kosu zvedne lesklou na rameno. Jde – a v šero siné s písní vzdaluje se; na lučině stinné s trávy rosa plyne, třpytí se a třese. To již jasno je mi: není div ten prvý! Dřív již kosař němý kosil v české zemi, až ji zalil krví. 93 Kosil, jak když bleskem vzteklá bouře mává, když nám sledním leskem na tom nebi českém zapadala sláva! Kosil, až se stmělo, noc až zahalila zem jak mrtvé tělo; vše pak oslzelo – a nám píseň zbyla. 94