V HORSKÉ VÍSCE.

V HORSKÉ VÍSCE.
Bože, jak ty chaty u hor paty bázlivě se tlačí nízko k zemi jako v strachu před bouřemi, jež se z dálky mračí! Jsou jak hnízda ptačí, starým stromům pod větvemi kryjí se a tají, jen se třepetají. Jedna celá sivá, zimomřivá, třaslavě se v křeči choulí v sebe; na slunéčku přec ji zebe; druhá trochu větší jak kdy v prachu klečí 63 v modlitbičkách, aby nebe mělo smilování s vískou pode strání. Třetí v plísni celá sšedivělá kožíšek má z mechu, vrásky v líci; přes okénka mžourající stáhla sobě střechu, snad by ku oddechu ráda kladla hlavu spící; divno, smrť že líná na ni zapomíná. Jiná při stezičce o berličce podepřena číhá, okem těká vzhůru na stráň a tak čeká, zda tou cestkou sbíhá vždy jen pohrom tíha, neb zda také z předaleka k chatám pod úbočí radosť jednou skočí. 64 Kostelíček nízký v středu vísky též se ostýchavě k chatám krčí; nakřivená vížka trčí na staré mu hlavě, chudé kříže tmavě přes plot čnějí z jív a smrčí; kvete tam jen hloží kol té chatky Boží. Chudá horská víska! Cos tam blýská – oko rychle zvídá za tím cílem: z chýžek ulepených jílem, jež jsou šedá bída, třpytně jako slída na štítu tam září bílém vidný shora, zdola zlatý nápis: Škola. Škola, zlatá škola jasně volá: Děti, zlaté děti, pojďte tedy! 65 Šedá bída hnětla dědy, k vám však světlo letí, z bídy, ze zakletí vyvede vás naposledy! Svítá paprsk zlatý vnukům v dědů chaty. 66