DUHOVÝ MOTÝL.

Eliška Krásnohorská

DUHOVÝ MOTÝL.
Kol nejkrásnějších květů se mihotal motýlek v letu a duhovým křídlem vál; vstříc dýchala ze všech mu vůně, proň rosu a med měly v lůně, však on s nimi chvilku jen hrál a těkal zas dál. On myslel v toužném letu: Svět krásný je plničký květů, vždyť vládne tu čarovný máj! Květ každý mě neukonejší, chci zlíbat ten nejspanilejší! S ním prožiji života báj a naleznu ráj! Tak zmizel již mým očím; až dále kdy lučinou kročím, hle, motýlek sedí tu tich... 130 on chytil se na suchém hloží a křídloma třepá i množí si s mukami trhliny v nich. Ach, plakala bych! Ten motýl jest má duše, má touha, jež v mámivé tuše se vznášela, kam jen – ó kam? Ach, pohrdla líbezným květem zbloudila láskou a vznětem v lup suchému trní, a tam ji rve žel a klam. 131