ZLATÁ STEZKA.
Tma sedla na dolinu v klíně hor,
jest křídlata,
pne peruť od obzoru na obzor
a tulí pod ni šedých domků sbor
jak kuřata;
z tmy ssedlé výš, kde noc je prosvítava
i hvězdnata,
ční věž a báň jak černá ptačí hlava,
když nad hnízdem je na stráž vypjata.
Teď hlava křikla, ozvala se věž,
zní noční zvon;
ten v Zlatou stezku druhdy volal: spěš,
když kupec vodil mezky za otěž
přes hory sklon
a slouchal zvuku, jenž se k němu loudil
přes mnohý hon,
by poznal kudy cestou, nezabloudil
a došel cíle z matných temna clon.
56
On kupčil solí. Vozil v zásobě
k nám krystal ten,
jenž krajů českých plodné útrobě,
by nezpyšněly samy o sobě,
jest odepřen.
Tak čilý Němec tíhl v zemi českou
co noc, co den,
a místo soli zlato Zlatou stezkou
zpět odvážel si, díkem provozen.
To bývalo. Však jinou dráhu čas
teď vyvolil,
ta Zlatá stezka spustla na vždy as,
a není, proč by strážný zvonu hlas
v noc hlaholil.
A přec mi jest, jak varovným by slovem
s tmou zápolil,
by dbal ho, kdo jej slyší pod svým krovem,
kdež u večeře chléb si posolil.
Ba jest mi, jak by volal v každou chýž:
Dbej, lide, dbej!
K nám kupce vysílá teď duchů říš;
sůl mají na chléb, který denně jíš,
tou sprav si jej;
57
co schází v hojnosti tvé země žírné,
to v mysli měj
a krušec cizí soli, zdravě mírné,
ten poctivý, ten chutě přijímej.
Však pozor, lide, na to kupčení!
ať cizí rej
tě nepřekupčí o tvé osení,
tvých zlatých lánů ve své nezmění!
tož pozor dej,
ať posléz nejíš cizí chléb – to bolí!
chléb vlastní sej, –
jeť cizoty ti dost jak zrnka soli,
ni o zblo víc! Tu zlatou stezku znej.
58