ZIMNÍ POCIT.
Teď neklaní se vonný květ
tvým krokům, nechť ho ušlapají,
ni listů šum ni ptáků let
ti v pozdrav nevlá v mrtvém kraji.
Teď vánek měkkou dlaní svou
tě nepohladí po mdlém čele,
a smavé dálky nepozvou
tě v slastný útěk z tvého žele.
Tvým snům i tužbám píseň vln
již pochlebenství nezašeptá;
co v srdci máš, čím duch ti pln,
ten sníh, ten led se po tom neptá.
Kol mrazná běl jak moře pěn,
v něm tonou černá pásma lesů,
kraj zmizel třpytem zatopen,
a nikde hnutí, nikde hlesu.
116
Jest, jak by vůle přírody
sled každý shlazovat se jala
své lásky a své lahody
i štěstí, jímž tě vyhýčkala.
Jak ocel skví se přísný chlad
jí v něžném kdys a žhavém hledu;
zří tak ti v líci, jak bys klat
měl zkameněti v poušti ledu.
Jak tmavý terč těm zrakům vstříc
jsi sám, – a kol se niveč bělá...
zda ještě živě plá ti líc
a živě dumá duše vřelá?
Sám, opuštěn, zda cítíš jej
ten los, jak smrtně v žití zebe?
Klat před Medusin obličej
a vypovězen v sama sebe!
A přec, byť tvorstva ledný kruh
se tebe zříkal bez účasti,
pak srdce pro svůj žár i ruch
je teprv s pýchou samo vlastí!
117
Když obklopeno ledných hor
či ledných duší pustým změtem,
tím výš plá šlechetný v něm vzdor,
jenž ví, že samo svým je světem!
A ví, nechť za obzoru mez
běl mrtvé zeje v spoustě zimy,
že v nepoznaných skrytech kdes
má svého žáru pobratimy.
Když mrazem krutě ztvrdla zem,
pak srdcem vzrůstáš ku poznání,
co lásky a co vůle v něm –
a síly, jež svou lásku brání.
118