PO LIBUŠI.
Opona spadla, proroctví spásy
doznělo se rtů Libuše lepé.
Vraceli jsme se ze chrámu krásy
v bludiště žití do noci slepé.
Z nádherných vidin, vítězných zjevů
do stínu pochyb vrženi opět,
prahli jsme sudbu věšteckých zpěvů
neznámým zítřkům uslyšet dopět!
Budoucna taj nám opona těžká
před zraky kryla černě jak smutkem...
Nezjeví-liž nám soudkyně, kněžka,
co v nás je sněním, co bude skutkem?
Národa věštko! Co bude s námi?
Co s naším příštím? Slyš – kdesi tiše
tmou zazněl nápěv dojemně známý...
Odkud? Či z našich duší jen dýše?
Nápěv to slavný slov, která pěla
Libuše, čtouc je z osudů desky;
s ním naše srdce slova ta hřměla:
„Neskoná drahý národ náš český!“
18