ZÁHUBA RODU PŘEMYSLOVSKÉHO.
Když moudrá věštkyně a kněžna
své vážné vyslyšela rádce,
že nestačí jen ruka něžná,
však rázného že třeba vládce,
jenž zajistil by mír a shodu
té zemi rozvaděných rodů;
když běloušem pak rozřešen
los země, rolník povznešen
z hrud jejích na knížecí stolec její:
vše plesalo, že z lidu pro lid
když Čechům přáno vládce sobě zvolit,
pak šťastně radostnými ději
se rozvijí a vzkvetou věky Čech!
Rod Přemyslův pak věky přežil,
až k oblakům svou slávu věžil –
však padl přec! – Nach milců slávy všech
tkán do krvava bývá na rubu.
Smrt vražednou, již zhynul Václav třetí,
vryl český dramatik nám do paměti,
svou romantickou zbásniv „Záhubu
Přemyslovského rodu“. Ještě dnes
se chvěje v srdcích bolný děs,
vnuk Vršovců když, polský bezdomek,
svou zakuklenou ve králově plášti
dceř vraždí, když pak Durynkovou záští
poslední Přemyslovců potomek
se kácí v krvi své.
S tím dojmem v duši
jsem snila v noční temnotě a hluši
sen chmurný. Velká, stinná postava
s tmou černou splývá ve svém černém hávu,
jen zraků hloubka doutná do žhava.
„Zda znáš mě?“ šeptem hlubokým dí zjev.
„Duch mstící jsem – a sloužím dějin právu.
41
Mníš, Vršovec že mstil se Přemyslovci?
Ne! Básník vytušil a rozhodl,
že Václava jen cizák probodl,
v němž vtělen dědičný váš kletý hřích!
Přes matek slzy a přes bratří krev
jste urputně, jak lítá zvěř a lovci,
vždy stíhali se v dravých sporech svých.
Ó, slavný ten váš Přemyslovský rod!
Či bratr bratra z vlasti nevyháněl,
v zem nezval Němců, jim se neukláněl,
k svým nepřejný, pln lásky cizím vhod?
Či nebyl pyšen slávou Soběslav,
když dovolil mu řísskýříšský Němců mrav,
že slouti směl: „Nejvyšší říše číšník?“
On, Čechům v úkor do Čech uváděje
řeč Němců, řady jejich, privileje,
zdaž nebyl proti národu to hříšník?
Ti vaši Václavové, Otakaři!
Zda v lesklý úplněk svých slavozáří
skvrn charých vinou svojí nevmetli?
Kdo cizákům dal v dar tři české kraje?
Kdo země poklady jim otvíraje
přál jejich rejdům, aby rozkvetly?
Kdo silnou podporou byl cizích svodů?
Kdo němčil jména hradů, měst i rodů?
Kdo panstvím cizích byl by ochočil
váš lid jak bezbranné jen stádce ovcí?
Kdo duši českou byl by zotročil,
řeč vaši pohřbil? – Ejhle – Přemyslovci!
A ještě věříš v jejich výchlubu?
A ještě truchlíš pro jich záhubu?
Ó, plač, jak po barbarsku, po hrubu
zde cizí zvůle zvedá hlavu tuří,
zlé dědictví jak podnes los váš chmuří!
Věk tragedií královských vás minul,
vrah ale bdí! Rod Přemyslovský zhynul.
však Záhuba tu zbyla, ještě zuří...“
42