SULAMIT.
Marii Gregorové věnováno.
Snil básník o lásce sen horoucí
a cudně krásný. Bylť on vyvolencem
všech dobrých božstev, jejichž nektar píval
jak rosu, s oblak zlatě kanoucí
v číš křišťálovou, obtočenou věncem
vždy z bílých kvítečků, když v ranním svitu
den vítal, bohům připíjel a zpíval
své světlé sny. Tak zapěl Sulamitu.
Sen lásky v nejzářnějším plápolu
jak oheň na posvátném vrcholu,
kde nejdražší se pálí oběti,
o jaké člověk se kdy s božstvy dělil,
ten sladký sen chtěl básník vypěti
a v bytost Sulamity své jej vtělil.
Hle, pozdvihl až k nadpřirozenosti,
výš nade vše, co všednost lidská hostí,
jak zázrak lásky, lásku milenčinu –
jen ji, tu jedinou – až nad matčinu! –
Rci, duše milená, tak shodná s mou:
pěl básník pravdy zvěst ciči přelud pouhý?
Zřel divy snu jen, ideál své touhy,
či slavný žití jas mu blýskl tmou?
Rci, láska milenců-li může býti
tak nad vše velká ve svém nadšení,
tak věrným okem v drahé oči zříti
jak věrnost matky, jíž nic nezmění,
byť zrak jí obestřen byl slepotou
a záhad nevýzpytných temnotou,
ba děsivým i vlastní viny mrakem?
Víc matka vidí srdcem, než kdo zrakem!
Však vášeň milenců jest nejslepější!
93
Ne, zbělelá má hlava nevěří,
že jiné lásky pud jest zázračnější
než neskonalá láska mateří.
Ne pouze smrt, i zapomnění kosí
květ mnohý, který láska zasila;
co matka pod srdcem však nosila,
co živa v srdci, v památce to nosí;
byť vykoupila to i za svůj hřích,
to žije v ní, jak před zrozením žilo!
Co odchovala v loktech mateřských,
vstříc tomu jen by vždy v ní srdce bilo.
Byť poloanděl – žádný cizí zjev
by nehnul srdcem v ní, jak vlastní krev.
Ne pro miláčka jen, íi pro proklatce
má matka žehnání a povznesení.
Viď, obě víme: hlubší lásky není
než láska matčina a láska k matce.
94