Kopá v poli, skloněn robství tíhou,
v padlých reků znesvěcených ložích,
brázdí popel dědů mnohou rýhou
pozdní pravnuk bojovníků božích.
Hroby volných smáčí robským potem,
on, ten vyděděnec jejich ducha;
neví, v čí to kosti tupým hrotem
na povel svých pánů tvrdě buchá.
V uschlé hroudě skryta lebka bílá,
v lebce osten vraženého kopí;
došlo na ni v slepém trudu díla,
parob silou hrubý nástroj vzchopí –
Rána udeřila. Jiskry hněvu
tryskly z lebky, valící se prachem.
Parob zděšen divem toho zjevu
sepjal ruce s pověrečným strachem.
Ó jen žehnej křížem zbledlé čelo,
zíraje v ty duté důlky oční,
jimiž k tobě cosi zablyštělo
záhadného z hrobové tmy noční!
Jiskra z lebky! Divná moc tu straší!
Brachu, viď, že takých lebek není?
Či snad byli padlí otci naši
jinými než naše pokolení?
Hle, též o nás dosud svět to praví,
nevěda, jak hanou tou nás chválí,
že jsou tvrdy naše české hlavy,
že jsou pevny, vzdorny jako skály!
A co hrotů zaražených věží
v lebkách po steré nám bodně ráně!
Srůstajíce s kovem jich i rezí,
polo železny jsou naše skráně.
A co zlostných rázů po vše žití
v zraněné nám témě kuje, tesá!
Ale hanba! Kladiv krupobití
přec nám jiskry z lebky nevykřesá!
Ó jsme padlí, ne však na bojišti,
v robském jhu jsme padlí na úhoru!
Lebka otců po nás hněvně blyští,
volajíc k nám: „Jenom jiskru vzdoru!
Jenom jiskru staré české pýchy,
jenom jiskru z hlav jak od ohniska!
Vždyť přec po nás, pohřbených zde v líchy,
zdědili jste lebky, z nichž se blýská!“