Hudbě.
(1884.)
Ó hudbo! ty žití tak hybné, vřelé,
ty vířivý dechu, tak proměn plný
jak s vášnivou tepnou svou srdce chvělé,
jak osudu moře a citů vlny!
A přece tak prostá vší zemské rmuti,
tak cizí všem zápasům lidsky trudným,
jak odjinud zalétlá v zavanutí
nám v těžké sem ovzduší křídlem bludným!
Ó rci, kde se zrodila bytosť tvoje
tak vznešeně tajná, tak přelíbezná?
Um žádný se nedoptá tvého zdroje,
ni příroda kolébky tvojí nezná.
Jen hledá tě, po tobě touží všudy,
i v slavičí dumce i v bouře hluku!
Jak zemské ty šumy jsou všecky chudy,
jak matny jsou vedle tvých čistých zvuků!
[57]
Tys uprostřed hřmotného tvorstva reje,
jenž se stenem rodí a s třeskem ničí,
jak víla, jež na vlnách plujíc pěje
a kolem níž marně řev moře ryčí.
Ó vím, kdyby nebyly v dálce třpytné
ty planoucí hvězdy tam věčně němy,
tam našla bych zřídlo tvé nevýzpytné,
kraj souladu, s něhož se snášíš k zemi.
Tvůj původ v nás čarovnou víru budí,
žeť božským! Vždyť nelze nám věřit v pýše,
že v zraněné, zbojné jen lidské hrudi
by zkvetla tak spanilá smíru říše!
Rtem rajským co zvěstuješ tužbě množstva,
to uniká pojmům všem lidsky těsným;
tón každý jest duší, jest dechem božstva,
však volným a nebesky netělesným.
Ne v hlínu, leč v paprsek bůh jej vdechl,
a proto, kdy dáváš svým divům zníti
a člověk jich čarozvěsť pozaslechl,
svých ňader v nich světější ohlas cítí.
58
A tmí-li se taká v něm propasť bolu,
že odvaha, ztuhlá již u pokraje,
dna dozříti váhá v tom strašném dolu,
ty zazníš, a ledová úzkosť taje.
Zrak ztrnulý pocítí vlahou rosu
i pohlédne v hloubku zpod vlhkých dlaní,
zří mužně v líc posupnou zlému losu,
zří toužně – až vystihne úsměv na níní.
A nevyřkne nikdo, čím srdce skleslá
tvých souzvuků balzám tak sladce těší,
neb záhadu, pro níž duch nemá hesla,
jen tajemství tvoje nám v srdci řeší.
Vždyť každý kvil bouřný a teskné vření,
jež zlozvukem hrozí v tvém luzném proudu,
vždy souladem dozní jak odpuštění,
jak andělů hymnus po božském soudu.
Ó v tobě, ty zrozenko lepších krajů,
jest blahá ta shoda, jíž moudrosť hledá,
když nad svárem nezkrotných pravd i tajů
jen pochybnosť havraní peruť zvedá.
59
Smír velebný, s nímžto se věčně míjí
let myšlénky, nadšení vytrvalosť,
tenť doma v tvé všemocné harmonii
jak ve snách nám zjevená dokonalosť.
Ty chováš, co nikde již neshledáno,
i dáváš, co odepřel los nám všude,
a komu ti rozuměť nedopřáno,
oč chudším ten chudý mu život bude!
A kouzlem tvým vzdušným, jež nic mu nedí,
jak dětinnou bájkou-li vědec zhrdne,
ó nepodá vesmír mu odpovědi
k zlým poznání mukám tak milosrdné!
Ó splývej nám v prahnoucí duše s hůry,
jak na hvozdy šumící ševel deště,
a rozpínej duhu v žal černé chmury,
ji úsměvem zlatíc, když pláče ještě.
Ta moc, jež pne nad pouští klenbu palem
a ze skalin zářící východ jeví,
ta bdí s tebou nad naším lidským žalem,
jej ukolébávajíc tvými zpěvy.
60