V. Odpočinek.
Již slunce s výše polední
jak poutník s hory spěje,
a chýžce z mechovitých balvanů
tam v nízká okna pod stín jasanů
se dlouhý pablesk chvěje.
88
Jest tiché půldne sváteční
a prázdna chýžka šedá;
vše vyšlo k odpočinku ven si dnes
neb ve prostinkých radovánek ples
a milých duší hledá.
Též hledám... Okno dokořán
a v chýžce plno jasu,
a vůně z babiččiny zahrádky
mi budí v mysli její pohádky
z těch zlatých dětských časů.
I vcházím s dobrým pozdravem,
však ticho jen mě vítá;
tam v koutku kolovrátek bez hnutí, –
ba svátek jest, den odpočinutí,
jenž plody práce sčítá.
A z dálky hlasy veselé
sem jako dechem vějí;
blíž kolovrátku stará lavička, –
kdež asi dlí dnes dobrá babička, –
že prázdno místo její?
Kdy sedne již tu k večeru
a s římsy sejme knihu?
Ta hledí na mne se rtem zavřeným,
já na ni vzhůru zrakem zroseným
vše pochopuji v mihu...
89
Již venku zvoní klekání,
zář nízká plane k chatě,
a v okénku, jež soumrak opřádá
se pavučina lesklá rozkládá
tak duhově a zlatě.
Pak hasne všecko. Duhy lesk
mi krůpěj v oku splývá;
jest velký svátek, vše jest v klidu dnes,
a babička – ta svátečně již kdes
též sobě odpočívá...