V rodné půdě.
(1884.)
Vyrostlý na svahu skály
šelestí stromek a šumí,
že nikde v slunné té dáli,
hebké kde vlní se chlumy,
nikde v tom zeleném dole,
ani kde zlatí se role,
ani kde rákosin třásně
vroubí lem stříbrné řeky,
ani kde na trávník měkký
sady se sklánějí plodné:
nikde že není tak krásně
jako zde na skále rodné.
Ó jak mu mily a sladky
i tvrdé lokty té matky!
Ó jak mu svatý a drahý
domov, byť kámen jen nahýnahý.
Ve dne i v noci jí pěje,
v koruně ptáčky jí chová,
[114]
jeseň když listí mu svěje,
z jara on vypučí znova,
skálu svou zdobí, jí zkvétá,
stíní ji v úpalu léta,
pod sněhem s ní se tam zhřívá
zimu s ní snášeje dlouhou,
věrně a stále s ní splývá
útěchou, sněním i touhou.
A když jej přívaly derou
i sypké kamení berou,
v němž jeho kořen se třímá,
on jen tím těsněji jímá
balvan tam srázný a hladký,
on jen tím hlouběji vniká
ku srdci skály, své matky.
A když jím vichřice smyká,
bouří mu hrozíc i bleskem,
témě až k zemi mu shýbá,
on jenom s láskou a steskem
kloní se a skálu líbá,
větvemi svými ji hledá,
šeptá jí pozdravy známé
z hlubiny nezměrné lásky,
konejší, hladí jí vrásky,
celuje líčka jí šedá,
stená, však těší ji ještě,
115
vzdychne, – ach v půli se láme,
kácí se s přívalem deště,
skále však vyrvat se nedá;
věčně tkví mrtvý a němý
kořenem v rodné své zemi.
116