Píseň Vltavina.
(1876.)
Hvězdná noc! Kol skály šumné reje,
vzdechy, ticho, toužné vanutí;
Vltava tam Vyšehradu pěje
dávnou, sirou píseň labutí!
Rozumíš, co jako zvony hučí
z ozvěn skalních svatohrůznou zvěsť?
Neslyšíš, jak nadpozemsky zvučí
v rozehraném proudu zlato hvězd?
Vlny kol se oživily duší,
v nich i nad nimi hvězd na tisíc,
těch to hvězd, jež plály nad Libuší,
prorockou jí zjasňujíce líc!
Těch to hvězd, jež k duši její vzňaté
promluvily svými plameny,
velkosti a slávy věštby svaté
vyzářivše v národ nadšený!
[124]
Mluvte zas, ó hvězdy! CiČi jste němy
pro velebný, starý Vyšehrad?
Zapřely jste také této zemi
lepou mluvu Libušiných rad?
Vltavo, ty zapěj Vyšehradu,
ať se zjaří vetchý mutný spáč,
zajásej mu v zlatém písně ladu –
neb i tobě zpěv se mění v pláč?
Zazvučte, ó rtové matky země,
hlahol, Vltavo, nechť hymnu muk!
Netrp jen, ó nezmírej tak němě, –
zahřmi stesk, – jen živý rodný zvuk!
125