ROZKAZ.
Král Václav zlekán mysl tratí;
byl popřál bujné zvůle z míry
těm horlitelům nové víry,
ač soptili naň římští svatí.
Však dosti poškádlil je právě
a mdlý, jak lovec po štvanici,
mněl, že to stačí za Kostnici
a za znectění české slávě.
Syt odvetou se k davu zazlil,
že nezná konce hře té zpupné;
kdož ví, nač smělý chtíč svůj upne,
král kdyby se s ním déle mazlil?
Vždyť již se utkávali zbrojí
a na krev o chrámy se rvali,
již útokem je nazpět brali
z ruk papežencům podobojí.
Boj vřel a doutnal v Prahy lůně
a bouře duněla již dálkou,
brat Sigmund hrozil svatou válkou –
a král se zachvěl na svém trůně...
„Ne, nezviklá mi diadému
„tvá nevázanost náruživá,
„a nepovládneš, luzo divá,
„ni losu země té ni mému!
18
„Vy vzteklí trpaslíci malí,
„sám skrotím vás jak divé oře,
„a vašich vášní řvoucí moře
„mně přes hlavu se nepřevalí!“
I poslal Praze s Vyšehradu
již rozkaz tento nenadálý:
Ať každý věrný měšťan králi
zbraň svoji vydá bez odkladu.
„Tak žihadlo jim vyrvu záhy,
„těm sršánům, než orla píchnou!
„Jak po hromové ráně ztichnou,
„a mír se vrátí v staré dráhy.“
Král čeká, slouchá a se táže
co chvíli milců: „Jak je v Praze?
„Zdaž libosť má v mém přísném vzkaze,
„a kdy již splní, král co káže?“
Však stále stejnou odvěť slyší:
„Nic dosud nepřinesli vzhůru.“
Král vínem plaší s čela chmuru.
„Proč, blesky boží, jsou tak tiši?“
A milci úzkostí se třesou,
až náhle dobrá zvěst se šíří:
dav hlučný k Vyšehradu míří,
a zbraň se leskne, zbraň již nesou!
A přinesli ji! Opásána
jsou zbraní bedra všech i boky;
v jich čele Žižka jednooký,
se blíží před tvář svého pána.
19
„Viz, králi, nás,“ dí vůdce směle,
„tvé vůli věrni, odhodlaně
„ti přinášíme svoje zbraně,
„však s nimi krev a srdce v těle!
„A v duši kostnický ten plápol,
„jenž za pravdu nám umřít káže!
„Hle, přinášíme s meči paže,
„jež s celým světem půjdou v zápol!
„Jen vel, jsme pohotově k boji!
„Jen rci, kde nepřítel tvůj divý?
„Mřít za tebe jsme žádostivi,
„ó králi, s touto v ruce zbrojí!“
A pevně meč svůj Žižka třímá,
jak zbraň svou každý; zjevno jesti:
těm nelze vyrvat zbraně z pěsti!
Až krále divná úzkost jímá.
A myšlenky v něm krouží matné
a tepny jeho vírem tlukou;
on propouští je s meči v rukou
a s chválou věrnosti jich statné.
Tak navrací se v čele davu
Jan Žižka; král zří za ním temně,
a jeho los i los té země
již valí se přes jeho hlavu.
Ruch 1885.
20