Král Václav zlekán mysl tratí;
byl popřál bujné zvůle z míry
těm horlitelům nové víry,
ač soptili naň římští svatí.
Však dosti poškádlil je právě
a mdlý, jak lovec po štvanici,
mněl, že to stačí za Kostnici
a za znectění české slávě.
Syt odvetou se k davu zazlil,
že nezná konce hře té zpupné;
kdož ví, nač smělý chtíč svůj upne,
král kdyby se s ním déle mazlil?
Vždyť již se utkávali zbrojí
a na krev o chrámy se rvali,
již útokem je nazpět brali
z ruk papežencům podobojí.
Boj vřel a doutnal v Prahy lůně
a bouře duněla již dálkou,
brat Sigmund hrozil svatou válkou –
a král se zachvěl na svém trůně...
„Ne, nezviklá mi diadému
tvá nevázanost náruživá,
a nepovládneš, luzo divá,
ni losu země té ni mému!
Vy vzteklí trpaslíci malí,
sám skrotím vás jak divé oře,
a vašich vášní řvoucí moře
mně přes hlavu se nepřevalí!“
I poslal Praze s Vyšehradu
již rozkaz tento nenadálý:
Ať každý věrný měšťan králi
zbraň svoji vydá bez odkladu.
„Tak žihadlo jim vyrvu záhy,
těm sršánům, než orla píchnou!
Jak po hromové ráně ztichnou,
a mír se vrátí v staré dráhy.“
Král čeká, slouchá a se táže
co chvíli milců: „Jak je v Praze?
Zdaž libosť má v mém přísném vzkaze,
a kdy již splní, král co káže?“
Však stále stejnou odvěť slyší:
„Nic dosud nepřinesli vzhůru.“
Král vínem plaší s čela chmuru.
„Proč, blesky boží, jsou tak tiši?“
A milci úzkostí se třesou,
až náhle dobrá zvěst se šíří:
dav hlučný k Vyšehradu míří,
a zbraň se leskne, zbraň již nesou!
A přinesli ji! Opásána
jsou zbraní bedra všech i boky;
v jich čele Žižka jednooký,
se blíží před tvář svého pána.
„Viz, králi, nás,“ dí vůdce směle,
„tvé vůli věrni, odhodlaně
ti přinášíme svoje zbraně,
však s nimi krev a srdce v těle!
A v duši kostnický ten plápol,
jenž za pravdu nám umřít káže!
Hle, přinášíme s meči paže,
jež s celým světem půjdou v zápol!
Jen vel, jsme pohotově k boji!
Jen rci, kde nepřítel tvůj divý?
Mřít za tebe jsme žádostivi,
ó králi, s touto v ruce zbrojí!“
A pevně meč svůj Žižka třímá,
jak zbraň svou každý; zjevno jesti:
těm nelze vyrvat zbraně z pěsti!
Až krále divná úzkost jímá.
A myšlenky v něm krouží matné
a tepny jeho vírem tlukou;
on propouští je s meči v rukou
a s chválou věrnosti jich statné.
Tak navrací se v čele davu
Jan Žižka; král zří za ním temně,
a jeho los i los té země
již valí se přes jeho hlavu.