Jan Lucemburský, odbojná když hnutí
měst vlašských pokořil a zjednal klid,
jich správu králevici předal s chutí,
chtě radš kdes kláním lauru vydobyt.
Však aby polehčil mu břímě vlády,
tré českých pánů jemu k službě dal,
by dbalým byl jich věhlasu a rady,
s nimi se bavil, s nimi stoloval.
Tak scházeli se denně aspoň k stolu;
a chyběl-li kdo, nevadilo nic,
by druzí besedili sami spolu;
tak dohodnul se s nimi králevic. –
Dnes čeští pánové naň marně čkají,
a dumy vážné již je vzrušují;
v obvyklá místa přec pak zasedají,
a poprvé dnes sami stolují.
Tím víc naň myslí. Hle, jak chutě lejí
v pohárův ústí šumný Bachův dar!
Jak králevici vřele připíjejí!
Však podlým zrádcům věstí boj a zmar!
Králevic mešká zatím na mši svaté:
i v zpovědnici svých se hříchů zul,
a vroucí kajicností srdce vzňaté
ke stolu Páně zbožně pokleknul.
Pak hned mši druhou – za matku – chce míti,
„Dnes úmrtní tvůj,“ šepce, „jesti den,
rodičko drahá! Mohla’s dosud žíti,
by lepší los ti býval přisouzen.
Já z domu byl, když s pozemského lada
v nebeský ráj tě milý Pánbůh vzal,
ó jak jsi nad dítětem bděla ráda,
a jak jsem já tě vroucně miloval!“ –
Tu přistoup’ k němu kdos: „Spěš domů, kníže!“ –
„Co stalo se?“ – „Věc peklu dospělá!“
A než se králevic moh’ tázat blíže,
neznámý posel zmizel z kostela.
A králevic, zlou štvaný tuchou, běží. –
Ó hrozné divadlo, jež doma zří!
Dva z českých pánů bezduší juž leží,
a třetí, na rtech smrt, mdle hovoří:
„Buď chválen Bůh! Tys, pane, zdráv a čilý!
Sám anděl Strážce dnes tvé kroky ved’;
co’s měl pít s námi, my jsme sami pili,
do vína namíchán nám všechněm jed!
Však travič lapen již. Ten padouch drzý
se bez obalu přiznal k zločinu.
Jej, pane, přísně suď! Pak ale brzy
hleď opustit tu zrádnou krajinu!
Konečně přej, by naše přišla těla
v klín rodné země! Nyní s Bohem buď!“ –
A v odvět králevici velká sjela
slzice na stísněnou bolem hruď...
Traviče králevic vrh’ na popravu:
však opustit ty vonné kraje v chvat,
jichž otec královský mu svěřil správu,
by sketou byl; zde jest mu vytrvat
a šťastně vytrval. Dvě léta celá
svěřenou bez pohromy řídil zem;
matička jeho v nebi nad ním bděla,
na zemi strážným jsouc mu andělem.