Byl skončen boj. A český pluk
Odehnal nepřítele;
A v táboře byl ples a hluk,
A žití převeselé.
Leč sem tam oko zkaleno,
A lec-kde v tichu lkáno;
Neb mnohé kleslo rameno,
A mnohé srdce zkláno.
„To krušný byl, však slavný den!“
K vojínům praví vůdce,
„Však buďme každý připraven
K nastávající půtce!
Nepřítel nedá pokoje;
A nežli vzejde ráno,
Kdo ví, zda z nova do boje
Nebude bubnováno.“ –
A z kola vyjde děvice,
A zvolá: „Vůdci sláva!“
I lítnou zhůru čepice,
A všecko volá: „Sláva!“
A na vůdcovo znamení
U radostnějším hluku
Zas rozlehá se ležení:
„Nech zdráva dcera pluku!“
A vůdce k ní: „Ty dnešním dnem
Jsi byla anděl v seči;
Leč chraň se příště životem
Oddávat v nebezpečí.
My otci tvému na svou čest
Zavázali se věrou,
Že o tebe chcem péči vést,
A zvát tě pluku dcerou.“
„„O již mně nebraň, pane můj!
Věz, Bohu že a králi
Jsem zasvětila život svůj,
A úmysl můj stálý!“”
„Tím děláš otci v hrobě čest:
Však pomni, milé dítě,
Ty neznáš boje spád i lest...
Což, kdyby zajali tě? –“
To nenadálé zpomnění
Zatřáslo duší její:
Studem se tvář jí rumění,
A oudy hrůzou chvějí.
Svůj váží věk a pohlaví...
Než náhle z jejích tváří
Vymízla chmúra obavy,
A chrabrost v oku září.
A hlasem pevným k pluku dí:
„Vy zvete svou mě dcerou,
A o mne bdít jste ručili
Vojenskou ctí a věrou:
Nuž, kdybych padla v zajetí,
Již o to péči mějte
Vší mocí dívce přispěti –
A na to přísahejte!“
A přisahali, kdo tu stál,
Zvednouce k nebi ruku,
A hlahol plesný v kole vál:
„Nech zdráva dcera pluku!“ –
Ba věru jak v pradávný čas
Na děvu z Orleánu,
Tak zřeli s úctou nyní as
Vojíni na tu pannu.
K ní každý zasedával rád,
Když sladké písně, pěla,
A knír si hladil stár i mlád,
Když komu natáčela.
A v boj-li její buben zněl,
Jak dnes to bylo zříti,
Tu každý třeba do pekel
By vážil za ní jíti. –
I přišel večer, přišla noc:
A vůdce k spaní káže;
Ves tábor jala spánku moc,
Jen sem tam chodí straže.
Však děva dlouho nespala;
A jak tu leží tiše,
Její se duše zabrala
V myšlénky jiné říše.
A zticha šeptá její ret:
„Matička má je v hrobě,
Již tomu bude hezkých let –
Já byla outlé robě.
Tatíčka mého urvala
Nepřátel krutá střela;
A já tu sama zůstala,
A záhy osiřela.
Je pravda, pluk se celý svou
Zavázal otci věrou,
Že bude bdíti nade mnou,
Co nade vlastní dcerou.
Co ale ze mne bude dál,
Ví Bůh jen vševědoucí –“
Tak dumá, a své duše žal
V modlitbu lije vroucí.
Pak usnula. A divný sen
O příští době snila...
An náhle rána na buben
Ji ze sna probudila.
A co to zří? Zda kruh nebes
Už ranní plane zoří?
Nastojte! toť na blízku ves
Nepřátel rukou hoří!
A vše bojovně hlaholí,
A všecko volá k zbrani;
A již tam vojska zápolí
Na rozložité pláni.
A naše vojsko jako lev
V nepřátel řady seče; –
Však žel, i jeho drahá krev
Již z mnohé rány teče.
A než-li na hor temeno
Vystouplo bílé ráno,
Již mnohé kleslo rameno,
A mnohé srdce zkláno.
A ještě zuří krutý boj
V nerovné, divé půtce;
A ještě náš se drží voj,
A v středu jeho vůdce.
Však síle počtu nelze přec
Na déli odpor klásti:
Ach, v boji tlumném našinec
Již počíná se másti.
Nastojte! již se rozléhá
Žalostná polem zpráva,
Že naše vojsko podléhá
A na útěk se dává.
Však náhle mine strach i třas –
An v boji tom a hluku
Kouzelný rozléhá, se hlas
Rekovné dcery pluku:
„Vzpomeňte své si přísahy!“
Tak provolá, a letí
Co anděl hrůzy u vrahy
Samochtěc do zajetí.
I vznikl ryk a zbraně tluk,
A boj byl neslýchaný:
Na nepřítele hnal se pluk
K vysvobození panny.
A byť i vrh’ byl korouhev
V nepřátel tlupy vůdce,
Nelil vojín-by pro ni krev,
Jak pro děvu v té půtce.
A dlouho trvá krutý boj,
A dlouho se tu kolí;
I chábne ten i onen voj,
Leč nikdo nepovolí. –
Tu ještě ráz! a konec dán
Je válečnému vzteku;
Nepřítel zcela překonán,
A vojsko na útěku. –
Leč děva statná v zajetí
Zu bitvu za prohranou.
Žalostnou byla obětí,
A padla pomsty ranou.
Tam na bojišti podle těl
Ostatních leží panna;
Na jejích tvářích smrti běl,
A prsa kopím zklána.
A k druhům smutným vůdce dí:
Již o hrob slušný dbejte,
A s veškerou vojenskou ctí
Tu pannu pochovejte.
A každý z vás ten řídký děj
Rekovné dcery pluku
K památce vděčné dochovej
I pozdnějšímu vnuku!“