„Zděnku synu! bystře sedlej vrance,
Polních trub až k nám se nese hluk:
Národ k práporům svým volá brance
Hojné, množí nimi každý pluk. –
Rezem dávno zašlý zase ostři
V bitvách krutých otupěný meč,
Rázem mocným odporníky potři,
V nepřátelské řady silně seč.
Tam, kde slavné písně české pějí
Jinochové k boji vzbuzení,
Meče, bodáky se v slunci stkvějí,
V zrůstu hustém jako osení;
Tam se uchyl, v vážném rukodání
Pozdrav bratry, je i rozmáhej;
Věrnost vlasti své až do skonání,
Pod práporem vlasti přísahej.
Sotva že jsem z vodítek se smekl
Nedospělé ještě pachole,
Již se palaš ostrý za mnou vlekl,
S Laudonem jsem táhl do pole,
Jako statní muži meč jsem vedl,
Krev se lila, kam můj padl ráz;
Jiný kde se třás a strachem bledl,
Hrůzy nikdy nepolil mne mráz.
Takto pro vlast čtyřicet dvě léta,
Pro volnost jsem věrně bojoval,
Daleké jsem prošel kraje světa,
Vlast jsem víc než život miloval;
Nyní sníh mi zbělil vlasů zbytky,
Churavosti nesu břemeno,
Jasnost oka kryjí tmavé mžitky,
Stářím zemdlelo mé rameno.
V tobě, drahý synu! nyní zmladnu!
Až mé hřebce budeš honiti,
Dřív než v kruté ruce smrti schladnu,
Rekovství znak musíš nositi.
Ach! jak stařečkovi šťastná radost,
Slze nutit bude z oka v spěch,
Zděnku! jestli povinnosti zadost
Učiníš, jak statný, švarný Čech.
Ve hlubokém přeukrutném boji
Bratr tvůj krev cedil ze dvou stran;
Skonal slavně, v rázném statném sroji,
Poražen jsa od dvou lítých ran.
Památka však jeho slavně zkvetla,
Věčně stkvít se bude od těch dob;
Vlast mu vavřínový věnec zpletla,
Slzou skrápí Čech padlého hrob.
Protož mužnost smělá bratra reka
Ustavičně v uších tobě zni!
Vlnatá jak proti skále řeka,
Přísné smrti život hrdě pni!
Tisíckrát bys bolest starci vrátil,
Kdybys znectěn navrátil se zpět,
Dnů bys hrstku jeho želem skrátil,
V hanbě trpké opustilby svět.
Pospěš Zděnku! tedy k svému vranci,
Již se množí Čechů zbrojný hluk!
Ti tě zovou k divokému tanci,
Ohlas oznamuje bubnů zvuk;
Větřík práporcemi lehce krouží;
Vlast a národ v paměti vždy měj!
Po boji jen mužstvo české touží;
Udatnosti oběť ty i vzdej!“