„Ký to přes skalnaté stěny
Oděnců se valí roj?
Totě Zvikoš rozezlený –
Vše se rychle k boji stroj!
Na tě čeká komoň vraný,
Chop se meče, synu můj!
Zběř tu rozplaš na vše strany,
Stár je k bitvě otec tvůj.“
Takto k synu milenému
Vece starý Hrušovec,
Do pravice bujarému
Mládci tiskna praporec;
„Vezmi tento zlatotkaný
Prápor, pod nímž vážný děd
Na pohanské Pomořany
Zmar a krutou zhoubu ved.
Mnohdykráte hrad můj stéci
Smělí vrazi dychtili,
Prchli však, an barvoskvěcí
Prápor vláti zočili.
Chovej ho co zřetel v hlavě,
Svatým ti buď znamením,
Vrať se vítězně a zdravě,
Aneb klesni mrtev s ním.“
Z kmetových ust ledva zplyne
K synu tklivá tato řeč,
Již on prápor k srdci vine,
K boku pásá věrný meč;
Pancířem si prsa kryje,
V nichžto srdce plamenné
Pro milostnou Jutu bije,
Jarou láskou raněné.
Dívka želem očka klopí,
S tajným želem hledí naň,
Zbledlé tváře slzou kropí,
„Drahý, dí mu, život chraň!“
A pak zdobí prápor věncem,
Skvostný připíná mu háv;
Bolně volá za milencem:
„Vrať se šťasten, vrať se zdráv!“
Po dolinách příkrou strání
Rozlétá se bitvy hluk,
V bouřlivém tu hlaholání
Vyřítí se sterý pluk.
V nich se mládcův prápor chvěje,
Neseť v řady záhubu,
Slunce již naň záři leje,
Na krvavou obrubu.
Na věži pak v hradě stojí
Dívka, hledí v údolí,
Milenec tam v horkém boji
S nepřítelem zápolí;
Radostí v ní srdce plesá,
Když se prápor zhůru dme,
A když v seči k zemi klesá,
Lkajíc ruce k nebi pne.
Jako v strašném rozkacení
Kanec drtí smrčiny,
Tak i stírá v zápasení
Zbory jinoch hrdinný.
Aj, tu Zvikoš naň doráží,
Vztekle na hrdinu zří,
Rázem jej tne v pravé paží,
V němž se drahý prápor skví.
Prápor klesá; tu ho chytí
Mládec v silnou levici,
V nepřátelský zbor se řítí
Co lev hněvem soptící.
A jak vrchol na pahoří
Jedlový se kolébá,
Prápor opět v zlaté zoři
Větrem hrdě plápolá.
Zvikošův tu zbrojnoš klamně
Nazad z pluku vyrazí,
Vítězovo levé rámě
Hrotem těžkým odrazí;
Vřelou krví mládec kropí
Roucha zlatou tkaninu,
Prápor v letu usty chopí,
Střelmo pádí v dálinu.
Blíže hradu mrtev padne
Slibu věrný mládenec,
Ještě drží usta chladné
Věnčený ten praporec.
Dívka s hradu vysokého
Letí střelená co laň,
Uzříc hocha ubledlého
Bledne též a – sklesne naň.
Teď tam na travnaté pláni
Věkoletý stojí strom,
Kmeny vetché v řeku sklání,
Vrchol dávno zdrtil hrom;
Bašty hradu Hrušovského
Zmařilo již století,
Čin však mládce udatného
Chová Čech v své paměti.