Proud pařížských kde ulic živě šumí,
jde prodavačka s kvítím na ošatce.
Běl kudrn zlatý poprašek jí tlumí,
úst vrásky úsměv urovnává sladce.
Žluť líčka zcvrklého se pod líčidlem
zdá růžová, ba zrak chce ještě bájit
cos o plameni dávno povystydlém;
chceť pýcha minulosti lesk svůj hájit
i pod hadříky šatu pósou dámy.
Hle, nožky útloučké jak okázale
zpod suknice ty krůčky šinou malé,
byť v trepkách pletených jen z levné slámy!
Tu proti ní jde invalida starý;
má nohy dřevěné, let devadesát
a pohled výbojný, jak v mládí jarý.
Ne, sebevědomí mu nedá klesat
či malátnět, ni starobou, ni bídou!
Jde, zašlý bohatýr to v každém hnutí;
nechť jako zřícenina na spadnutí,
hrd rozhlíží se rozhemženou třídou.
– A stojí v ráz. Kdos padl vedle něho.
Toť stařena, jež se svým kvítím klouzla.
Ta tam jsou narcisů i růží kouzla;
vše v blátě u dřevěných nohou jeho!
Však hrdina, hned hnutím kavalíra
se schýliv, sotva sám též neupadne,
zved’ stařenu a zbytky květů sbírá,
jichž množství krokem chodců mře a vadne.
A stařena když děkuje mu za to,
on dí, a jeho řeč je zvláštně měkká:
„Madam’! Co živa, pamatujte na to,
že zved’ vás vojín největšího reka!
Na jeho vítězných jsem sloužil polích
a jásal při návratu jeho z Elby;
let sedmdesát nosím o těch holích
čest památky své z Waterlooské střelby,
i nestydím se, že vám v slzách pravím:
Nechť žebrák jsem, krev hrdá ve mně buší,
že takým olbřimem byl ten, jejž slavím
a jehož vavřín věčný nosím v duši.“
Tu vybrala proň kvítka rudokvětá.
„Ó hrdino, vy pamatujte vždycky,
že v loktech svých jste zdvihl ctně a lidsky
mne, skoro dceru vládce půle světa!
Váš rek, váš olbřim, císař Napoleon,
byl tchánem té, jež kvítky vám zde dává;
syn jeho lásky, choť můj, hrabě Leon
je mrtev, sirá jsem... tak již se stává...“
Vzplál oběma jim obdiv s pýchou v ňadrech;
on kvítky přijal, ručku dvorně líbá
a poklonou se vážnou ve svých hadrech
jí za vzájemný úklon v úctě shýbá.
A slávou zpiti, chudými ač dílci
je skoupě obdařil roh Amalthein,
se v davu všedním rozešli dva snílci –
dva drobky hlíny na podešvech dějin.