VE VĚNCI Z HLOŽÍ.

Eliška Krásnohorská

Kdys nad palčivou, mrtvě pustou strání jsem pod les dostoupila s horkou skrání k své metě, vidné z dálky. Keř to byl, jenž planých růží sty se vyzdobil a nádherou jich jásal: žiji! kvetu! Své růžné lístky rozhazoval kol v mech, v kadeř mlází, v křídla vánku v letu i po kamení rozpukané země, kde chvěly se, jak růžné prsty jemně by vrásky hladily, jež vyryl bol. Zde odpočinu před nizounkým hájem, zde nadýchám se čiré slasti žití v tom keři, jenž je sobě samu rájem i světem. svou rozkoší sytí! Jak rostlina chci prožit okamžik jen v sladkém divu, jímž je květů vznik! Již vítá tu vůně, ptačí zpěv a prška růží z rozkvetlého loubí, jež vyklenul si keř, však v jasné hloubi těch bujně svěžích větvicjaký zjev! Tam trčí starý, počernalý kříž, to znamení, jež bolně povědomo všem úpícím, a na něm svatá tíž tkví siná v krvi ran svých. Ecce homo! Prut planých růží ovíjí mu nohy. Ó, v kolik srdcí trny jich se vbodly! Kdo lká, kdo v trýzni jest a přeubohý, ten k Tobě, Kriste, se i nechtě modlí svým vzlykem každým, žehem každé rány! růže, drápem zmaru rozškubány, se rozsypou, pak snítky chudolisté své trny odhalíi Tebe, Kriste, i tebe, Bolesti, jež kryta květem se tajíš v houšti růží, vládnouc světem! Tak zadumána hledím v luznou skrýš. Kol bzučí vosa, obletujíc kříž, a v ráně prsou Kristových si sedá; přes Jeho pochýlený obličej se vánkem klátí pavučina šedá, jak Veroničin šátek halíc jej; a trní koruny se sluncem zlatí. Však hle, – ven z toho vínku smrtné muky pnou krčky ptáčkové tři kropenatí a pípají si první tenké zvuky, ti příští pěvci, volní okřídlenci! Ó jaké hnízdo! První jitra svit zde vzplál jich očkám, v trnovém tom věnci! V tom hloží vzletné žití svůj skryt, a odtud rozletí se do dálavy kdys nad hory a lesů vrcholy z umučené, rozbodané hlavy roj zpěvů s rozkošnými hlaholy! To spatřila jsem v šípkovém tam keři, jenž růžné lístky metal do mlází. Však vzpomínám vždy, jak se kříž v něm šeří, a vidina odtud provází: když zpěv se vznáší vítěznými vzlety přes okouzlený kraj, i žasne věk a k nohám pěvci nadšení a vděk když kladou vavříny a rosné květy, pak vzhlížím k jeho zamyšlené tváři a nad básnivým čelem vidím v záři jak přízrak vínek z trní uvitý, v tom vínku hnízdo a v něm ukrytý roj písní, okřídlených pěvčích dětí, jež z umučené hlavy k výši letí.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

ptačí, drozd, kyprý, luh, hnízdo, pyl, vřes, sněť, horský, přizdobit

422. báseň z celkových 1107

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. KRVAVÉ RŮŽE. (Václav Šolc)
  2. Květy v oknech. (Adolf Heyduk)
  3. Píseň zrazené. (Karel Dostál-Lutinov)
  4. Uvadla jsi... (Adolf Heyduk)
  5. Žalovala střemcha v stráni: (Adolf Heyduk)
  6. báseň bez názvu (Adolf Heyduk)
  7. V podzimní den. (Vojtěch Pakosta)
  8. U ptačího hnízda. (Adolf Heyduk)
  9. BĚLA (Adolf Heyduk)
  10. ZIMNÍ PÍSEŇ. (Antonín Klášterský)