Kdys nad palčivou, mrtvě pustou strání
jsem pod les dostoupila s horkou skrání
k své metě, vidné z dálky. Keř to byl,
jenž planých růží sty se vyzdobil
a nádherou jich jásal: žiji! kvetu!
Své růžné lístky rozhazoval kol
v mech, v kadeř mlází, v křídla vánku v letu
i po kamení rozpukané země,
kde chvěly se, jak růžné prsty jemně
by vrásky hladily, jež vyryl bol.
Zde odpočinu před nizounkým hájem,
zde nadýchám se čiré slasti žití
v tom keři, jenž je sobě samu rájem
i světem. Ať svou rozkoší mě sytí!
Jak rostlina chci prožit okamžik
jen v sladkém divu, jímž je květů vznik!
Již vítá mě tu vůně, ptačí zpěv
a prška růží z rozkvetlého loubí,
jež vyklenul si keř, však v jasné hloubi
těch bujně svěžích větvic – jaký zjev!
Tam trčí starý, počernalý kříž,
to znamení, jež bolně povědomo
všem úpícím, a na něm svatá tíž
tkví siná v krvi ran svých. Ecce homo!
Prut planých růží ovíjí mu nohy.
Ó, v kolik srdcí trny jich se vbodly!
Kdo lká, kdo v trýzni jest a přeubohý,
ten k Tobě, Kriste, se i nechtě modlí
svým vzlykem každým, žehem každé rány!
Až růže, drápem zmaru rozškubány,
se rozsypou, pak snítky chudolisté
své trny odhalí – i Tebe, Kriste,
i tebe, Bolesti, jež kryta květem
se tajíš v houšti růží, vládnouc světem!
Tak zadumána hledím v luznou skrýš.
Kol bzučí vosa, obletujíc kříž,
a v ráně prsou Kristových si sedá;
přes Jeho pochýlený obličej
se vánkem klátí pavučina šedá,
jak Veroničin šátek halíc jej;
a trní koruny se sluncem zlatí.
Však hle, – ven z toho vínku smrtné muky
pnou krčky ptáčkové tři kropenatí
a pípají si první tenké zvuky,
ti příští pěvci, volní okřídlenci!
Ó jaké hnízdo! První jitra svit
zde vzplál jich očkám, v trnovém tom věnci!
V tom hloží vzletné žití má svůj skryt,
a odtud rozletí se do dálavy
kdys nad hory a lesů vrcholy
z té umučené, rozbodané hlavy
roj zpěvů s rozkošnými hlaholy!
To spatřila jsem v šípkovém tam keři,
jenž růžné lístky metal do mlází.
Však vzpomínám vždy, jak se kříž v něm šeří,
a vidina mě odtud provází:
když zpěv se vznáší vítěznými vzlety
přes okouzlený kraj, i žasne věk
a k nohám pěvci nadšení a vděk
když kladou vavříny a rosné květy,
pak vzhlížím k jeho zamyšlené tváři
a nad básnivým čelem vidím v záři
jak přízrak vínek z trní uvitý,
v tom vínku hnízdo a v něm ukrytý
roj písní, okřídlených pěvčích dětí,
jež z umučené hlavy k výši letí.