Mé srdce bylo pokojno.

Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský

Mé srdce bylo pokojno.
Mé srdce bylo pokojno jak jezera pláň tichá, když na ni jemný větérek lahodným chladem dýchá; a bylo jasno jak to čisté nebe, než poznalo, o dívko hrdá, Tebe. Však z poklidu je vzrušily Tvé vnady, luzná Vílo! a vehnaly je v divý vír, kde strašno je i milo, kde od každého visí hnutí buď spasení, buď zahynutí. A srdce mé teď zápasí vší silou s hroznou bouří, a ran mu stále přibývá, a z ran krev teplá kouří; a síla mizí, klesá ruka, a k muce druží se zas muka. A přec to srdce zdráhá se uniknout tomu víru, neždá si štěstí, jakému se těšívalo v míru; jest hotovo se s vírem bíti a Tebe, Vílo, vydobýti. – O duše drahá! děvo má! Mé srdce rozbouřené z obvyklé dráhy zbočilo a v záhubu se žene: 5 o hleď mu býti hvězdou strážnou! O rozpal již svou lásku vlažnou!

Kniha Básně a deklamace (1883)
Autor Vojtěch Mikuláš Vejskrab Bělohrobský