Poslední prosby.
Až shasne na vždy oko moje
a srdce mé až dobolí,
až nebeského do pokoje
duch vzlétne z toho údolí:
35
pak, Předrahá, již v srdci nosím,
přistupiž k lůžku mému, prosím,
a čelo, ústa, prsa má
nech pokřižuje ruka Tvá.
Víš, že i já jsem v lásky době
dělával zbožně křížek Tobě!
Pak v to mé shaslé, sklenné oko
toužebně ještě pohlédni,
by obraz Tvůj v něm přehluboko
utkvěl co obraz poslední;
i zatlač je co milou schránku
obrazu Tvého – k věčnu spánku.
Tak budeš se mnou v hrobě dlít,
já Tebe a Ty mne zas zřít.
Víš, že jsem v blahé lásky době
tak rád pohlížel v očka Tobě!
Svou hlavu nachyl k mojí hlavě
a poceluj mne na čelo –
na čelo to, jež přelaskavě
vždy na Tebe jen myslelo.
I rty mé polib zsinavělé,
jež o lásce Ti pěly vřelé,
i oči, jichž jsi byla svět,
i líc, již barvíval Tvůj hled.
Víš, že i já jsem v lásky době
rty, čelo, oči líbal Tobě!
A na památku lásky vroucí,
jíž jsem Tě ctil až po ten hrob,
slzičkou z oka vykanoucí
můj obličej již ztuhlý skrop;
ta smyje všecku moji vinu
a libá bude Hospodinu;
36
ta, oko Tvé když zarosí,
mně smilování vyprosí.
Víš, že i já jsem v lásky době
proléval slzy – z lásky k Tobě!
Až obléknou mne v rubáš bílý
a v tvrdou rakev uloží,
kol hlavy dají vínek milý
a růži bledou přimnoží:
i Ty mi prokaž služnou lásku,
a spletši vínek ze Svých vlásků,
polož jej, slzou skropený,
mně v důlek srdce studený.
Víš, že i já jsem v lásky době
dal se své hlavy vlasy Tobě!
Až spustí mne v tu chladnou zemi,
v tu poslední mou posteli,
jež s všemi světa, nadějemi
i s Tebou mne již rozdělí:
tu vysyp, drahá, první hrsti
na rakev mou té těžké prsti;
své tíže Tebou pozbude
a tolik tlačit nebude.
Víš, že i já jsem v lásky době
tíž všecku hleděl levit Tobě!
A každým jarem kdy se vrátí
zelený květný země krov,
nezapomínej zpomínati
na opuštěný ten můj rov;
vsaď důvěrnému svému druži
pomněnku, immortelku, růži;
jich vniknouc ke mně koření
Tvé zašepce mi zdravení.
37
Víš, že i já jsem v lásky době
libostná kvítka skýtal Tobě!
Na mé i na Tvé jmenoviny
přijď, drahá, vždy mne navštívit
tam do mé tiché domoviny,
kde věčný mír a věčný klid.
Tam díš mi, co Tě rmoutí, těší,
co má Tvé srdce i co hřeší;
mně pak se bude o tom zdát,
když dlouhý sen svůj budu spát.
Víš, že i já jsem v lásky době
v ty svátky býval blízek Tobě!
I na Dušičky, kdy se sejde
na hřbitov přátel přemnoho,
nech zpomínka Ti v paměť vejde,
i Ty že máš tam někoho!
Tak chvilku na mém hrobě prodli,
za věčné blaho mé se modli,
tři křížky na hrob udělej
a požehnání Své mi dej.
Víš, že i já jsem v lásky době
modlitbou prosil blaho Tobě!
Konečně až ten život zdejší
odevzdáš Bohu do rukou,
až pukne srdce nejněžnější
a tepny Tvoje dotlukou:
přijď, drahá, za mnou bez meškání
tam ku věčnému milování;
přijď s touhou Svému ku choti,
on vyjde Tobě naproti.
Víš, že jsem vždycky v lásky době
spěchával nejraději k Tobě!