Proslov
k otevření ochotnického divadla.
(Poprvé přednesen ve Spáleném Poříčí 1864.)
Svobody zavítalo mladé ráno,
volnosti slunko vzešlo nad obzor;
povstává, dlouhým snem co udoláno,
a probuzenstvo stoupá v čilý sbor.
Sen neutlumil svěží ducha pružnost,
on síle spící novou sílu dal,
on utužil tu starodávnou mužnost,
jejížto zárod v chrabrých prsou spal.
Vstal národ český jako na zvolání,
a vstala s ním i touha po činech;
pojistit slavně jemu bytování
teď záleží jen věrných na synech.
56
I my zde, sníťka mohutného kmene,
jenž pevným kotví v Čechách kořenem,
k té úloze se známe posvěcené,
a svatým plá nám srdce plamenem.
Pomáhat osvětě a vzdělanosti,
porážet bludů temnost přemnohou,
probouzet vroucné city národnosti –
toť vznešenou je naší úlohou.
Hle! chrámek Thalie tu stojí malý,
bohyně libosměvné oltář v něm;
my s touhou radostnou jej zbudovali
a poprvé dnes přicházíme sem.
Zde v nevinném, šlechetném pobavení
duch zondaný se opět zotaví,
a síly poochablé prací denní
na novo osvěží a pozdraví.
Zde libohlasná naše mateřština
zalahodí nám ryzím hlaholem,
a vypleje se vlačná cizotina,
jež zlým je v mluvě naší koukolem.
Zde láska k národu a vlasti milé
ve prsou povděčných se probudí
a probuzena u zmnožené síle
zaplane ohněm jasným ve hrudi.
Zde obrazy živými vzorných ctností
se ojemní a zušlechtí náš cit,
zde duch se předsudků a mrákot sprostí,
a vzejde jemu blahé záře svit. –
57
A tak ten chrámek skrovný, v němž se nyní
ples první koná Muse na počest,
hojného poskytne nám dobrodiní:
v něm pravda, krása, dobro budou kvést.
Jen družně vespolek se podporujme,
vedlejších nedbajíce ohledů;
jen svorně, co muž jeden, k sobě stůjme,
a heslo naše budiž: „Ku předu!“