V zeleni.
Ach, co jsem se v tužbách nastonal
po zeleni smavé polí, luk; –
teď mi v duši vrůstá se všech stran
a je pln jí srdce každý tluk.
Jako smaragdný roj nadějí
usedá si v stráně, luhy, sad; –
celý svět a lidské srdce s ním
věří, že se bude zelenat.
Leží před zrakem jak božský slib
zelená zvěst krasších, slunných dní,
a má celá bytost vroucně ždá
býti jejím dílcem, splynout s ní;
Vehroužitvehroužit se v jara věčnou taj
a s ní vzpučet v krásu, zář a květ...
po sklamáních žití zašlým snům,
znova zkvetlým, ve tvář pohledět! –
26
Ach, co jsem se v tužbách nastonal
po zeleni smavé polí, luk; –
přišla, – bujnou clonou obrůstá
jemně v srdci těžké pouto muk.
27