Cestou životem (1891)

Básně, Josef Kuchař

Diplomatická verze Ediční verze
Cestou životem.
BÁSNĚ
JOSEFA KUCHAŘE.
V PRAZE nakladatelství J. OTTO knihtiskárna 1891.
[1] Veškerá práva vyhrazena.
Tiskem J. Otty v Praze.
[2] SVATOPLUKU ČECHOVI posvěcuje J. K.
[3]
Básníkům.
Vás všecky, poeti, vás velké, malé, vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás, co živ jsem, miluji, ctím neskonale a nemohu ni mžik žít beze vás. A musím říc’ to vám, než hruď má schladne, že tak,tak jak moje vroucí srdce,srdce snad vám rozumět nebude srdce žádné a žádné v světě vás tak milovat. Jsem vděčen vám; mně z vážných vašich tváří a z tichých, zamyšlených vašich čel v tmu žití rozkoš, blaho, štěstí září a vše, co tvrdý los mně odepřel. [5] Po denním o kus chleba po zápasu já s vámi, blažen, usedám si v kout, a cítím vznětem, silou, vírou v krásu zas duši plnit se a hruď se dmout. Vy pro ústrky, muka, jež mne kruší, vždy slovo máte útěchy a cit, vy znáte sladkým snem obestřít duši a blahou září smutek vyzlatit. Ať láje škleb, ať zášť vás ve hruď klovou, vy kouzlíte smír, soulad v lidský svár a teplo, lásku, hudbu, záři červánkovou a věčné jaro v světa suchopár... Vás všecky, poeti, vás velké, malé, vás, skvoucí hvězdný kruh, tak plný krás, co živ jsem, miluji, ctím neskonale a nemohu ni mžik žít beze vás. A luzný sen mi blaze táhne hlavou, až odejdu kdys na vždy tiše spat, že láska má k vám ještě bujnou travou se na mém hrobě bude zelenat. 6 (1885–1890.)
[7]
Pod srpem luny.
Opustil jsem domov, za štěstím šel v dál; – nad rozkvetlou zemí luny srpek stál. Mnohý kraj jsem prošel, mnoho prožil dob; – nad vším drahým dávno uzavřel se hrob. Marně jsem se snažil, – štěstí rosný dech jenom sen mi kreslil v luzných obrazech. Náruči mé, srdci uzamkl se svět, v domov svůj jsem neměl ke komu jít zpět. Zem kol mne se stměla, sny mé táhly v dál, – nad mým mrtvým žitím luny srpek stál. [9]
Moje okénko.
V podvečerních zlatých chvílích, kouzla zimy kraj když víží, na okénko v dáli myslím v zasněžené horské chýži. Pokukuje do krajiny, mráz je zdobí ledným květem; – okno a krajinka před ním celičkým mně byly světem... Do dnes vidím: zimní jitro jasně padá v bílou síňku; – kraj mně oknem v duši shlíží, duše z okna ve krajinku. Obzor kol je čist a vzdušný, v padlém sněhu kraj se topí; – k mladým stromkům v polích vedou drobounké zaječí stopy. 10 Stranou chýže vážně, zmlkle v sněžné zdobě stojí lesy; – dětská mysl na jich větve tisíc vánočních snů věsí. U lesa si pokuřujíc vesnička se v snění ztápí; – domky k sobě přikrčeny, stříšky ve sněhové kápi. Nad lesy pak, vískou, poli jasná obloha se klene jako dětské oko modré, velké, snivě otevřené. A tam v dáli za horami, k nimž se táhnou lada širá, dětské duši neznámý svět tušivě se odestírá. Cizí, hlučný, závratný svět, na nějž moje duše snivá tím okénkem dětských snů mých bláhová se do dnes dívá. 11
Vy hory...
Vy drahé hory v dáli, plné krás, ó kéž bych mohl zpátky mezi vás! Mně v lůně vašem zůstal mládí květ – – Když nemohu živ přijít k vám víc zpět, já z dáli zdravím modravý váš pás; snad, drahé hory, kdysi mezi vás mé srdce uloží, až ztuhne v led: vždyť celý život toužilo k vám zpět. 12
Štědrý večer v mládí.
V prostřed hor a lesů víska – do dnes se mi po ní stýská. Zimní večer. V bílá lada do tmy z oken záře padá. Je tak svato. Nebes tají třpytně hvězdy blyskotají. Lehká mha se snáší na zem, okna vísky kvetou mrazem. Stranou k lesu domek malý celý v sněhu zapadalý. Uvnitř svítí. Z oken sklíčka jizba hledí jak kaplička. Čistá, teplá, vlídně smavá – v kamnech oheň popraskává. 13 Lampy kmit se jizbou snuje, obepřádá, okouzluje... Na zdi betlém – pod ním v šeři rodina je při večeři. Otec, matka a dvě děti Štědrý večer spolu světí. Staří štastní, – a ta líčka dětem rdí se do jablíčka. U srdce je jim tak sladko – přišlo k nim dnes jezulátko: Koník, panna, zámek, chýška... všecko, všecko od Ježíška. V dary kouzlo, světel řada s vánočního stromku padá. V světničce vlá radost sterá, jas a štěstí Svatvečera. Slyšet smích a ples jen hlasný, – což je Štědrý večer krásný! Ve objetí otci, matce tráví se jak ve pohádce. 14 Ve pohádce, v zlatém snění, že to není k zapomnění. Doma, doma v klíně matky je ten celý svět tak sladký. Celý svět – ten domek malý, navždy sněhem zapadalý. 15
Do mládí zpět.
Ach, v horách dlívám – lesa blíž, kde zapadlá je v sněhy chýž... Nad stříškou měsíc spřádá sen – já, mladý hoch, zřím z okna ven. A jizbou vane blahý dech, mráz kreslí květy na oknech. Můj otec, matka – všecko spí, jen v duši mé se touha chví: Jít z úzké jizby v širý svět, v něm zůstat, nepřijít již zpět. V něm tolik krásy, štěstí jest; – všech pohádek to hlásá zvěst. Což by mně máť, což otec přál! – Já v dál bych na ně vzpomínal. – – – 16 Jak rád bych dnes, ten poznav svět, šel k mrtvé matce, k otci zpět! Jak přál bych si, by drobný sníh se v prudké chumelici zdvih’ Aa nad střechu až zavál chýž – a já z ní nemoh’ nikdy již. 17
Pod sněhem.
Hledím z okna. V širá lada v kotoučích sníh tiše padá. V bílý kraj se večer sklání – v dáli zvon zní na klekání... Ohlas zvonu v zmlklé hrudi dávné upomínky budí. Kol tak klidno, vážno, zticha – do srdce mi mládí dýchá. Z každé vločky, na sklo padlé, kynou sny a časy zmladlé. V barev, tonů třpytné směsi vidin sta se v duši věsí. Žije vše, i hrob co chová; – zas jsem mlád a šťasten znova. 18 Zas mé žhoucí, mladé vzněty v tužbách smělých pnou se v světy. – V tom zvon mlkne, – já se chvěji, sny mé hynou ve závěji... Hledím z okna. V stmělá lada v kotoučích sníh tiše padá. 19
Zimní večer.
Jsem sám. Spí zimní večer v kraji, jen vítr klátí haluzemi, a v modré šeři za obzorem veliký měsíc shlíží k zemi. To velké, klidné oko hledí tak pátravě večerní hluší – – Jak tajně v knize minulosti kdos obrací list, cítím v duši. Sny dávné plynou v parách vzdušných, pln svitů kraj se leskne bílý – – Hle, v ztemnělý sad z chvojek, křížů tam do polí se měsíc chýlí. Kol němo, – v hlavě paměť vstává všech milých druhů, blahých časů... Ach, zašli, jako nápěv sladký v noc na vždy vyzní bez ohlasu. – 20 Jsem sám. Spí zimní večer v kraji, jen vítr klátí haluzemi, a v modré šeři za obzorem veliký měsíc shlíží k zemi. 21
Zimní krajina.
Jdu v krutém mraze zasněženou plání; – jen poušť kol bílá, – v dáli obrys hor jak křišťál čist se v modrý obzor sklání. Klid němý leh’ v ta lada bezeměrná; – jen havran chvilkou vzduchem zakráče, a nad hlavou mně mávne peruť černá. Ta krajina jak já je zamyšlena, – a z dum ční v polích topol k nebesům, a k němu zavátá se chýlí stěna. Já hledím k ní, – hle, hřbitov bíle snící – Můj srdce tluk, mé dumy vtěleny v ten topol tiše k nebi žalující. 22
V zasněženém parku.
Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž, a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš. Bezlistou, dlouhou alejí se zámku kmitá zeď, – však z oken hledí tma a vnitř je hlucho, pusto teď. Svist větru táhne alejí a parkem mrazu dech; – mé srdce v zpomínkách se ztrácí, hlava v květných snech. Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host, a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost... A v duši vstává obrazů dav, víří představ rej, – vše splývá v modrý velký zrak a v bledý obličej. Ach, kdysi skutečně i parku koutkout, i starý kříž se zrcadlil v tom velkém modrém oku, – dávno již. 23 To zrak byl komtessin; já viděl jsem ji, snivý hoch, stát zbožně u kříže, jejž květem zasypával hloh. Klid, vůně, šero táhly parkem; mezi stromy kdes pták zpěvem usínal – a červánek plul do nebes. Ten mžik tkal kouzla v duši mou, – a vodojemu šum zněl v dáli kdes pln hudby, modrých snů a sladkých dum. Dnes na všem sníh, – svist větru lká tu, zámek opuštěn – komtessin velký, modrý zrak spí v hrobce věčný sen. A duší mou jak hudby dávný, sladký tón to vlá: snad pod sněhem mé srdce z mládí se to ozývá. Jsem po letech tu se svým srdcem jediný sám host, a kol mne zticha dýše, mluví teskně minulost..minulost... Hle, zavátý kout parku, schýlený v něm starý kříž, a nad ním šero večera a třpytná, hvězdná výš. 24
Chumelí se...
Chumelí se... sníh, sníh padá; – padá v stráně, lesy, lada... Padá... padá... Člověk tuší, jak mu padá tiše v duši. Padá... padá... divné mžení: celý svět jak v bílém snění. Pod tou tichou, sněžnou bělí sní jak v hrobě věk můj celý. 25
V zeleni.
Ach, co jsem se v tužbách nastonal po zeleni smavé polí, luk; – teď mi v duši vrůstá se všech stran a je pln jí srdce každý tluk. Jako smaragdný roj nadějí usedá si v stráně, luhy, sad; – celý svět a lidské srdce s ním věří, že se bude zelenat. Leží před zrakem jak božský slib zelená zvěst krasších, slunných dní, a má celá bytost vroucně ždá býti jejím dílcem, splynout s ní; Vehroužitvehroužit se v jara věčnou taj a s ní vzpučet v krásu, zář a květ... po sklamáních žití zašlým snům, znova zkvetlým, ve tvář pohledět! – 26 Ach, co jsem se v tužbách nastonal po zeleni smavé polí, luk; – přišla, – bujnou clonou obrůstá jemně v srdci těžké pouto muk. 27
Dívce, jež mi růži hodila.
Kdys k večeru kol tvého okna, duhy proud v něž metla zář zlatých červánků, já kráčel, v hlavě dumný rej, – tvůj z okna vykláněl se ozářený obličej, a v bílé, teplé ručce tvojí temná růže kvetla. My zřeli se – a v tváře nach nám vespol duše vzlétla, a z ručky tvé v mou hlavu, jížto vířil chmurný rej, ta tmavá růže smekla se jak paprsk v beznaděj – a v ráz v mé hlavě bylo plno vůně, štěstí, světla. 28 Pak nezřeli jsme se víc. Od těch dob zas mnohé klamy a mnohá bouř se s mračen osudu v mou hlavu schvěla, – však ty dlíš, sladký zjeve, mezi mými vzpomínkami. Já vím, že žiješ a máš tuchu útrap mých a tísní; a jako před lety tvá touha růží mého čela: tvá duše ho dnes konejšivě dotkla se tou písní. 29
Modrý květ.
Já o modrém kdys snil jsem květu, a v sladkém vznětu níž k němu sklonil líc jsem svou: květ objal mne, ó divy, a jeho kalich snivý se uzavřel mi nad hlavou – – – Tu modrý zrak tvůj z nenadání k mé zalét’ skráni; – já blahým trnutím se chvěl: květ sladší, než sen tuší, mně náhle mysl, duši kalichem modrým obestřel. 30
Na rozchodnou.
Mou duší táhlo dumné snění: – kraj zmíral tiše v podjeseni, s mým štěstím táhlo ptactvo v dál... Tu Tebe, kvítek opozděný, zavátý z rodné chýže stěny, Bůh útrpně mi v čelo svál. – V mé srdce, žitím umučeno, jež toužilo jít na vždy spat, zas náhle, jemná, sladká ženo, z Tvých očí teplý paprsk pad’; – mé touhy pučí do poupat, a bědní, zasmušilí dnové mně v duši kvetou v jaro nové. A byť i kvetly jenom mžik; – Ty nevíš, jaké mně kol čela jsi v mžik ten štěstí rozestřela, – měj za ně na vždy, na vždy dík! 31 Hleď, cítím v srdci růži tmavou, vytrysklou z krve, usmívavou, – zda krasší najdeš, Bůh jen suď. V ní rosou chví se, buď tím jista, Tvá krásná, něžná duše čistá, ó růži vem – a s bohem buď: i to mi štěstím, těchou blahou, že světlou Tvojí stopou drahou má krváceti bude hruď. – – 32
Obraz.
Jasné čelo, vlasy plavé, modrý hled z pod řasy tmavé. Kolem obličeje lije vše své vděky poesie. Bílá, jak sníh, ňader vlna, snů a žhoucích tužeb plna. Hebké, jako samet, tělo, celé citem rozechvělo. Vše ty vnady luzná žena komus vlíbat připravena. 33
Mlýn na samotě.
I.
Vůní trav a květem luk potok v stráň se vine; – měsíc šeří olšemi, na dně roj hvězd plyne. Vlnky plny hovoru tančíce si skočí; – v stráni v mlýně vesele kolo se v nich točí. V okně mlýna dívčina vnadným květem sedí; sní – a oko šeří lip za sny k lesům hledí. 34 S prškou květů, s větví jež střásá vánek zticha, večer teplo, hvězdnou zář do srdce jí dýchá. Co v něm jara rozkvetlo, Bůh a hvězdy vědí; – v plesy srdce dívčího veselou mlýn odpovědí. II.
Na planině vichru svist o podzimu zpívá, – nad rybníkem tlupa vrb šedou hlavou kývá. Tiše šplouná potůček, v stráni kolo vázne; – smuten na mlýn večer sed’, okno že v něm prázné. Vše je kol tak tesklivo, – svadlé listí šumí, padá s lip, a v jejich chlad klape mlýn své dumy. 35 Zhasla v mlýně zář dvou hvězd, ztichly v lipách plesy; – dívčí srdce zdřímnout šlo k snům svým tam v ty lesy. Co v něm jara povadlo, Bůh a hvězdy vědí; – na klid srdce dívčího tesklivou mlýn odpovědí. 36
Bílá růže.
Konec září již se blíží, nad parkem je jasno kol; slunce plá, v ně snivě shlíží s pozdní růží smutný stvol. „Konec snům a vzletům smělým,“ šeptat zdá se růže vzdech, „umírám, – jak toho želím: nemřít dívčích na ňadrech!“ňadrech! „NevssátNevssát ňader bujné touhy, srdce puky, lásky vznět – a až mine spánek dlouhý: vzpučet jimi v žhavý květ.“ 37
Návrat poesie.
Kdys dávno, za dob mladých, slunných, květ vzácný se mi v duši chvěl; jej všecky sny mé oblétaly jak z jara oul roj zlatých včel. Jím celičký svět v ráj mi změněn: kol k lásce, k štěstí tisíc cest, zem širá jedna zeleň věčná – a nebe plno, plno hvězd... Pak přišel život s přísnou lící a někam v tichou, smutnou dál mně odnes’ duhový květ z ňader a lístky jeho rozevál. Já s těžkým křížem povinností šel oddán parnem, pouští, tmou; – však za ztracenou duše půlí jsem zouf’ale pnul náruč svou. 38 A přešla leta. Oplakaný snů mládí dávno sprchlý květ na drahá, mrtvá dívčí ňadra mně přišel bledou růží zpět. 39
Melodie.
Hlavou zní mně melodie – jemná, snivá, valčíková; Bůh sám ví, co citu, kouzla pro mé srdce v sobě chová. Jaro, láska se v ní tají, růžové z ní kytky voní; modrý zrak z ní usmívá se, rtové žhnou a smíchem zvoní. Nade vším sen štěstí zašlý tolik smutku, stesku věstí, jak ston ptáka, hynoucího pustém,pustém lesním na rozcestí... Hlavou zní mně melodie – jemná, snivá, valčíková; Bůh sám ví, co upomínek pro mé srdce v sobě chová. 40
Zaváto.
V moje smutné, tiché snění a běd žití v chmurný tem Bůh mi dal kdys hlavu zlatou, s mojí sladkým retem spjatou, – lásky sen sní pod sněhem. Za tím štěstím plavovlasým marně zněl mé duše sten, a keř prvých poupat celý, jež mi v srdci rozpučely, svadl – na vždy zasněžen. Po časech, již v parnu leta, žití mého sdraný kmen vzpučel v bílou, něžnou snítku modrookých dětských kvítků; – každý z nich již zasněžen. 41 Sotva kdy víc kol mé skráně, vichřicím jež padla v plen, na mých cestách bludných štěstí zlatým křídlem zašelestí; – vždyť kol mne svět zasněžen. Jako zlaté oči strážné s nebe v šťastný lidský sen na sta hvězdných světel blýská; jenom mně se v světě stýská: – celý věk můj zasněžen. 42
V květech hřbitovního šeříku.
V kraj večer jarní tich se snesl níž, a na hřbitově pozatmělém zticha na zněmlé hroby, na sochy a kříž opojnou vůní šeříku květ dýchá. Je ve vůni té cos jak milá zvěst z neznámých, dálných, utajených světů, cos jako jemný, chvějný paprsk hvězd, – jak duše sen, jež k nim je na odletu. Mně zdá se, jaro, lásku, rozkoš, smích ten omámivý dech že v sobě chová těch chvil, jež zmizly v zlatých oblacíchoblacích, a kouzlem svým mne opřádají znova. Z těch květů moře zírá štěstí, muk a modrá snivost rozkošných dvou očí, kynoucích v náruč úbělových ruk, že hruď má div se touhou nerozskočí. 43 Ach, modrá snivost sladkých očí dvou, jež pod šeříkem k spánku uloženy a k vroucímu mne srdci blíže zvou té nejdražší mně v světě – mrtvé ženy... V ten vonný příval květů nádherných, v tu ratolestí bujnou zeleň smavu jak rád bych celou svoji duši vdych’ a na vždy k snění tiše složil hlavu 44
Z temna dálky.
Všecko zašlo, odplynulo, touhy stesk i lásky jas; – jen v to zamyšlené čelo, jež se tolik natrpělo, vzpomínka se vrací zas. Všecko zašlo, odplynulo, slunní dnové, útrap mrak; – jenom někdy v tiché snění jako světlé pozachvění z dálky kývne modrý zrak. Všecko zašlo, odplynulo, víra v štěstí, vznětů čas; – jen tu duši, klid jež žádá, časem sladce obepřádá z temna dálky plavý vlas. 45 Všecko zašlo, odplynulo, zemdlen nesu žití tíž; – snad se v kratičkém již času dostanu plavému vlasu, drahým, modrým očím blíž. 46
Na horách.
Jde k večeru, a na horách se sněží; – hory ty těžko mně v srdci leží. Zas vzpomínky se staré v hlavě zvedly, srdce mé kouzlem hor obepředly. A dávno zavátý čas duší táhne; – po něčem na horách srdce práhne. Vstal luny srp a nad horami svítí; – nemůže srdce hor zapomníti. Noc průzračná, – sníh na horách se leskne; – srdce mé div že si nezasteskne. Tam na horách hrob – a v něm sladká žena, závějí hlubokou zasněžena. 47
Hvězdám. Per ardua ad astra.
Vy hvězdy, – vždy se pne v mém srdci vzňatém hlas touhy: k věčným vašim světlům blíž, kdy slavně v šíř i v dál ve třpytu zlatém plá vámi do noci nebeská výš! Z vás snové velební v mou duši kanou, – já ztápím v zbožném obdivu svůj zrak v tu velkou poesii zlatotkanou a rostu, hvězdy, s vámi do oblak. V mou hlavu smělé myšlénky se vrací z mých mladých, bujných let, tak plných krás; – jich stopa, cítím, v světlý kruh se ztrácí tam vzhůru, věčné hvězdy, mezi vás. Ach, po ní k vám se v touze zrak můj točí, a od vás, hvězdy, jiskřivě v mou líc mne zdraví tisíc sladkých, zlatých očí těch krásných chvil, jež nevrátí se víc. 48 Však z nejkrasší z vás, božské hvězdy věčné, k níž náruč má se vzpřahá, pne můj žal, mně bytost jemně svítí v dráze mléčné, ta nejdražší, již jsem kdy miloval. I dušinky mých dětí drahé, smavé k vám předešly mne. – Ve váš skvoucí chrám kdy najde zlatou nit mé žití tmavé, bych blažen zvolat moh’: „Jdu hvězdy, k vám!“ 49
Sestra.
V okně se mi sešeřilo, každý kout mé jizby spal, a já o starých jsem časech v mlčení tom přemítal. Drahé hlavy, milé tváře loudily se myslí mou... Všecko mrtvo – na sestru až někde v dáli jedinou. Nezřel jsem jí dvacet roků, Bůh ví, poznal bych ji dnes? – Náhle venku hlas se ozve, a já v srdce cítím řez. V tom již rozlétnou se dvéře, výkřik, – a mám sestru zas... Mžik jen stačil, vzbudit po tmě dávnou podobu i hlas. 50
Na dušičky.
Den dušiček! – Vstal pochmurný; pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí. Sta světel tady plápolá, sta lidí tady prodlí; snad každý kohos drahého tu má a zaň se modlí. Snad ověnčila každý hrob dnes milující ruka, a na mnohém tu bolestí ztrápené srdce puká. – – Hle, u zdi tam v tom koutečku ten sirý hošík bosý jak klečí, ruce sepjaty, zrak plný slzné rosy. 51 I tatíčkatatíčka, i matičku má pod tím drnu chladem; je na světě již sám a sám –– a hyne v něm teď hladem. Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne – – Ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne. „Ó, maminko má!“ naříká, „proč u těch cizích lidí mě nechala’s a odešla’s, – ach, každý mne jen šidí.“šidí. „MámMám sotva smutný kouteček, kam položil bych hlavu; ty brala jsi ji do klína a ve svou náruč smavu...“ A ubohý hoch znavenou svou hlavu na hrob klade: – vše štěstí v domě otcovském snem jde mu v srdce mladé. Má otce zas i matičku, jež hladí ho a líbá – – Svist větru táhne hřbitovem, v sen chlapce dál kolíbá... 52 A hochu zdá se, s matičkou že vesel domů kráčí; – však půjde, až se probudí, zpět k cizím v hořkém pláči. Jak bezduch půjde v cizinu bled, se smutnými líčky; ach, chuďas nechal mysl svou tam v hrobě u matičky. Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne; ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne – – – Den dušiček! – Vstal pochmurný, pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí. 53
Nad hřbitovem. (Fragment.)
Hřbitove, omšený světe minulosti, svaté místo památek a zapomnění: nový život krušný mohyly tvé hostí, věčnou noci tmu, či tužeb vvplnění?! – Sade mrtvých, na prahu tvém ve prach klekám, líbám zemi, zůstatky jež drahých kryje, tajnou hrůzou němých rovů tvých se lekám, které červ, čas věčný, nikdy nepodryje. Prach a popel!... výkvět lidstva pouhá hlína, – mladost, krása, štěstí – přízrak, klam a stín... Nikdo zde víc neteskní, ni nevzpomíná – věčný, svatý klid tu věje Hospodin. Urno věků, v nezvrátitelném jež letu těžkým zašuměly křídlem nade zemí, pohřbivše v tě národy a kmeny světů, pýchu jich a lesk a sílu s nadějemi! Pomníku ty dějin času, jehož čteny jak sám Tvůrce zůstanou vždy nezměněny, pod tebou co nářku, bolu a slz skryto, 54 co tu v prach tlí zámyslů, snah, marných ždání, co tu ctnosti, hříchů, kletby, požehnání: v tvůj vše písmem věčným chladný mramor vryto. Kniho, dějiny kde světa, zašlé doby, chmurně hlásá kříž a cypříše a hroby!... 55
Strom. – Píseň samotáře. –
Hledím z okna v park a stráň; na pozadí skalné stěny strom ční vzhůru, přilepený jakby na nebeskou báň. Obestřený světlem, tmou zřím jej čníti dlouhá leta; štíhlá jeho silhoueta vřezala se v duši mou. Milý, dobrý můj to druh; píseň, v koruně již z jara pták mu pěje, v prsa stará s květem seje mně, ví Bůh. Měsíčná když záře v lom nocí padá se vysoka, nezamhouří nikdo oka: ani já, ni sdílný strom. 56 Ztichlým světem bloudí sen, – já jen bdím, a nade hrází strom se tiše chví a hází stíny své mi do oken. A jak zná vyrážet z dum: tisíc zkazek, snů a bájí vůně jeho květů tají, ratolestí jeho šum! Když pak plno sněžných zdob vánoceVánoce mu v listí věsí: rok co rok mi nese plesy a vše štěstí dětských dob. V klidu žijem – já i strom; – jen když bouř se s mračen šklebí, chvěju se a hledím k nebi, blesk kde šlehá, víří hrom. Vím, až kdysi mraků lem vyšle blesk a strom můj skácí, že mé srdce dokrvácí a s ním lehne v jednu zem. 57
Do alba. – Tobě, která víš. –
Až kdysi mrtva moje hlava zpět klesne v podušek klín bílý, já vím, tě schvátí náhle trpký žal: propukneš v slova usedavá, a ret tvůj k hlavě mé se schýlí, by na rozchod ji vroucně zulíbal. A všechno smilování, všechen cit, jimž kdybys byla dala kvésti, jsi mohla povznést mne a oblažit a nasit tolik, tolik štěstí v ten úhor žití, v krušný ten můj věk: – ty vdechneš, pozdě, ve svůj polibek. Víc nevzbudíš ustydlé čelo, jež starostí se pro vás chvělo a namyslilo, natrpělo: – v tvůj žal a v ručky dítek spjaté víc nezatepe, kdys tak vzňaté, to moje mrtvé srdce zlaté. 58
Prosba.
Ty Bože, jenž se nad hvězdami blankytným pláštěm odíváš, Ty Bože, který lidské klamy tak jako bolesť lidskou znáš, Ty víš, co hruď má za žal nosí, Ty úlevu též pro ni máš; má celá bytost Tebe prosí: kdy v žití klid a mír mně dáš, Ty velký Bože náš?! Ty velký Bože náš! Svůj život do Tvých kladu rukou, vždyť věrný byl jsem syn vždy Tvůj, a usoudil-li’s by zhas’ mukou, – mé broučky doma opatruj. Kdo hřál by, chudé, na své hrudi?... Těch drobných očí pláč a žel, jenž srdce otce neprobudí, by nebesa Ti prorážel. – Mír vsej v mou duši s hvězdné nivy, Ty velký Bože dobrotivý! 59
V jeseni.
Žluť po sadech a v mlhách bor, kraj širý zádumčiv a tich – a ptactvo táhne za obzor tam v dálný, modrý, slunný jih. Ach, cítím také jeseň svou a rád bych s ptactvem dal se v let: mám jih, své mládí, za sebou, – však nemohu v ně nikdy zpět. Těm ptákům kývne smavá líc, mně žádná, žádná snad, ó žal: – ba, v jeseň žití nevím víc, zda někdo kdy mne miloval. 60 OBSAH.
Str. Básníkům5 Pod srpkem luny9 Moje okénko10 Vy hory...12 Štědrý večer v mládí13 Do mládí zpět16 Pod sněhem18 Zimní večer20 Zimní krajina22 V zasněženém parku23 Chumelí se25 V zeleni26 Dívce, jež mi růži hodila28 Modrý květ30 Na rozchodnou31 Obraz33 Mlýn na samotě34 Bílá růže37 Návrat poesie38
[61] Str. Melodie40 Zaváto41 V květech hřbitovního šeříku43 Z temna dálky45 Na horách47 Hvězdám48 Sestra50 Na dušičky51 Nad hřbitovem54 Strom56 Do alba58 Prosba59 V jeseni60
E: js; 2002 [62]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan
(Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 62

Věnování: Čech, Svatopluk
(Svatopluku Čechovi posvěcuje J. K.)