Na dušičky.

Na dušičky.
Den dušiček! – Vstal pochmurný; pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí. Sta světel tady plápolá, sta lidí tady prodlí; snad každý kohos drahého tu má a zaň se modlí. Snad ověnčila každý hrob dnes milující ruka, a na mnohém tu bolestí ztrápené srdce puká. – – Hle, u zdi tam v tom koutečku ten sirý hošík bosý jak klečí, ruce sepjaty, zrak plný slzné rosy. 51 I tatíčkatatíčka, i matičku má pod tím drnu chladem; je na světě již sám a sám –– a hyne v něm teď hladem. Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne – – Ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne. „Ó, maminko má!“ naříká, „proč u těch cizích lidí mě nechala’s a odešla’s, – ach, každý mne jen šidí.“šidí. „MámMám sotva smutný kouteček, kam položil bych hlavu; ty brala jsi ji do klína a ve svou náruč smavu...“ A ubohý hoch znavenou svou hlavu na hrob klade: – vše štěstí v domě otcovském snem jde mu v srdce mladé. Má otce zas i matičku, jež hladí ho a líbá – – Svist větru táhne hřbitovem, v sen chlapce dál kolíbá... 52 A hochu zdá se, s matičkou že vesel domů kráčí; – však půjde, až se probudí, zpět k cizím v hořkém pláči. Jak bezduch půjde v cizinu bled, se smutnými líčky; ach, chuďas nechal mysl svou tam v hrobě u matičky. Bůh sám ví, kam ho v příští čas los tvrdý světem vrhne; ach, chuďasu den dušiček div srdce neutrhne – – – Den dušiček! – Vstal pochmurný, pln vzpomínek a dumy. Kraj zmlklý jest, a hřbitovem to teskně v stromech šumí. 53