V květech hřbitovního šeříku.

Josef Kuchař

V květech hřbitovního šeříku.
V kraj večer jarní tich se snesl níž, a na hřbitově pozatmělém zticha na zněmlé hroby, na sochy a kříž opojnou vůní šeříku květ dýchá. Je ve vůni té cos jak milá zvěst z neznámých, dálných, utajených světů, cos jako jemný, chvějný paprsk hvězd, – jak duše sen, jež k nim je na odletu. Mně zdá se, jaro, lásku, rozkoš, smích ten omámivý dech že v sobě chová těch chvil, jež zmizly v zlatých oblacíchoblacích, a kouzlem svým mne opřádají znova. Z těch květů moře zírá štěstí, muk a modrá snivost rozkošných dvou očí, kynoucích v náruč úbělových ruk, že hruď má div se touhou nerozskočí. 43 Ach, modrá snivost sladkých očí dvou, jež pod šeříkem k spánku uloženy a k vroucímu mne srdci blíže zvou té nejdražší mně v světě – mrtvé ženy... V ten vonný příval květů nádherných, v tu ratolestí bujnou zeleň smavu jak rád bych celou svoji duši vdych’ a na vždy k snění tiše složil hlavu 44