Hvězdám.

Hvězdám. Per ardua ad astra.
Vy hvězdy, – vždy se pne v mém srdci vzňatém hlas touhy: k věčným vašim světlům blíž, kdy slavně v šíř i v dál ve třpytu zlatém plá vámi do noci nebeská výš! Z vás snové velební v mou duši kanou, – já ztápím v zbožném obdivu svůj zrak v tu velkou poesii zlatotkanou a rostu, hvězdy, s vámi do oblak. V mou hlavu smělé myšlénky se vrací z mých mladých, bujných let, tak plných krás; – jich stopa, cítím, v světlý kruh se ztrácí tam vzhůru, věčné hvězdy, mezi vás. Ach, po ní k vám se v touze zrak můj točí, a od vás, hvězdy, jiskřivě v mou líc mne zdraví tisíc sladkých, zlatých očí těch krásných chvil, jež nevrátí se víc. 48 Však z nejkrasší z vás, božské hvězdy věčné, k níž náruč má se vzpřahá, pne můj žal, mně bytost jemně svítí v dráze mléčné, ta nejdražší, již jsem kdy miloval. I dušinky mých dětí drahé, smavé k vám předešly mne. – Ve váš skvoucí chrám kdy najde zlatou nit mé žití tmavé, bych blažen zvolat moh’: „Jdu hvězdy, k vám!“ 49