Nad hřbitovem.

Josef Kuchař

Nad hřbitovem. (Fragment.)
Hřbitove, omšený světe minulosti, svaté místo památek a zapomnění: nový život krušný mohyly tvé hostí, věčnou noci tmu, či tužeb vvplnění?! – Sade mrtvých, na prahu tvém ve prach klekám, líbám zemi, zůstatky jež drahých kryje, tajnou hrůzou němých rovů tvých se lekám, které červ, čas věčný, nikdy nepodryje. Prach a popel!... výkvět lidstva pouhá hlína, – mladost, krása, štěstí – přízrak, klam a stín... Nikdo zde víc neteskní, ni nevzpomíná – věčný, svatý klid tu věje Hospodin. Urno věků, v nezvrátitelném jež letu těžkým zašuměly křídlem nade zemí, pohřbivše v tě národy a kmeny světů, pýchu jich a lesk a sílu s nadějemi! Pomníku ty dějin času, jehož čteny jak sám Tvůrce zůstanou vždy nezměněny, pod tebou co nářku, bolu a slz skryto, 54 co tu v prach tlí zámyslů, snah, marných ždání, co tu ctnosti, hříchů, kletby, požehnání: v tvůj vše písmem věčným chladný mramor vryto. Kniho, dějiny kde světa, zašlé doby, chmurně hlásá kříž a cypříše a hroby!... 55