Strom.

Strom. – Píseň samotáře. –
Hledím z okna v park a stráň; na pozadí skalné stěny strom ční vzhůru, přilepený jakby na nebeskou báň. Obestřený světlem, tmou zřím jej čníti dlouhá leta; štíhlá jeho silhoueta vřezala se v duši mou. Milý, dobrý můj to druh; píseň, v koruně již z jara pták mu pěje, v prsa stará s květem seje mně, ví Bůh. Měsíčná když záře v lom nocí padá se vysoka, nezamhouří nikdo oka: ani já, ni sdílný strom. 56 Ztichlým světem bloudí sen, – já jen bdím, a nade hrází strom se tiše chví a hází stíny své mi do oken. A jak zná vyrážet z dum: tisíc zkazek, snů a bájí vůně jeho květů tají, ratolestí jeho šum! Když pak plno sněžných zdob vánoceVánoce mu v listí věsí: rok co rok mi nese plesy a vše štěstí dětských dob. V klidu žijem – já i strom; – jen když bouř se s mračen šklebí, chvěju se a hledím k nebi, blesk kde šlehá, víří hrom. Vím, až kdysi mraků lem vyšle blesk a strom můj skácí, že mé srdce dokrvácí a s ním lehne v jednu zem. 57