Strom.
– Píseň samotáře. –
Hledím z okna v park a stráň;
na pozadí skalné stěny
strom ční vzhůru, přilepený
jakby na nebeskou báň.
Obestřený světlem, tmou
zřím jej čníti dlouhá leta;
štíhlá jeho silhoueta
vřezala se v duši mou.
Milý, dobrý můj to druh;
píseň, v koruně již z jara
pták mu pěje, v prsa stará
s květem seje mně, ví Bůh.
Měsíčná když záře v lom
nocí padá se vysoka,
nezamhouří nikdo oka:
ani já, ni sdílný strom.
56
Ztichlým světem bloudí sen, –
já jen bdím, a nade hrází
strom se tiše chví a hází
stíny své mi do oken.
A jak zná vyrážet z dum:
tisíc zkazek, snů a bájí
vůně jeho květů tají,
ratolestí jeho šum!
Když pak plno sněžných zdob
vánoceVánoce mu v listí věsí:
rok co rok mi nese plesy
a vše štěstí dětských dob.
V klidu žijem – já i strom; –
jen když bouř se s mračen šklebí,
chvěju se a hledím k nebi,
blesk kde šlehá, víří hrom.
Vím, až kdysi mraků lem
vyšle blesk a strom můj skácí,
že mé srdce dokrvácí
a s ním lehne v jednu zem.
57