Hvězdám.
Per ardua ad astra.
Vy hvězdy, – vždy se pne v mém srdci vzňatém
hlas touhy: k věčným vašim světlům blíž,
kdy slavně v šíř i v dál ve třpytu zlatém
plá vámi do noci nebeská výš!
Z vás snové velební v mou duši kanou, –
já ztápím v zbožném obdivu svůj zrak
v tu velkou poesii zlatotkanou
a rostu, hvězdy, s vámi do oblak.
V mou hlavu smělé myšlénky se vrací
z mých mladých, bujných let, tak plných krás; –
jich stopa, cítím, v světlý kruh se ztrácí
tam vzhůru, věčné hvězdy, mezi vás.
Ach, po ní k vám se v touze zrak můj točí,
a od vás, hvězdy, jiskřivě v mou líc
mne zdraví tisíc sladkých, zlatých očí
těch krásných chvil, jež nevrátí se víc.
48
Však z nejkrasší z vás, božské hvězdy věčné,
k níž náruč má se vzpřahá, pne můj žal,
mně bytost jemně svítí v dráze mléčné,
ta nejdražší, již jsem kdy miloval.
I dušinky mých dětí drahé, smavé
k vám předešly mne. – Ve váš skvoucí chrám
kdy najde zlatou nit mé žití tmavé,
bych blažen zvolat moh’: „Jdu hvězdy, k vám!“
49