Na dušičky.
Den dušiček! – Vstal pochmurný;
pln vzpomínek a dumy.
Kraj zmlklý jest, a hřbitovem
to teskně v stromech šumí.
Sta světel tady plápolá,
sta lidí tady prodlí;
snad každý kohos drahého
tu má a zaň se modlí.
Snad ověnčila každý hrob
dnes milující ruka,
a na mnohém tu bolestí
ztrápené srdce puká. – –
Hle, u zdi tam v tom koutečku
ten sirý hošík bosý
jak klečí, ruce sepjaty,
zrak plný slzné rosy.
51
I tatíčkatatíčka, i matičku
má pod tím drnu chladem;
je na světě již sám a sám ––
a hyne v něm teď hladem.
Bůh sám ví, kam ho v příští čas
los tvrdý světem vrhne – –
Ach, chuďasu den dušiček
div srdce neutrhne.
„Ó, maminko má!“ naříká,
„proč u těch cizích lidí
mě nechala’s a odešla’s, –
ach, každý mne jen šidí.“šidí.
„MámMám sotva smutný kouteček,
kam položil bych hlavu;
ty brala jsi ji do klína
a ve svou náruč smavu...“
A ubohý hoch znavenou
svou hlavu na hrob klade: –
vše štěstí v domě otcovském
snem jde mu v srdce mladé.
Má otce zas i matičku,
jež hladí ho a líbá – –
Svist větru táhne hřbitovem,
v sen chlapce dál kolíbá...
52
A hochu zdá se, s matičkou
že vesel domů kráčí; –
však půjde, až se probudí,
zpět k cizím v hořkém pláči.
Jak bezduch půjde v cizinu
bled, se smutnými líčky;
ach, chuďas nechal mysl svou
tam v hrobě u matičky.
Bůh sám ví, kam ho v příští čas
los tvrdý světem vrhne;
ach, chuďasu den dušiček
div srdce neutrhne – – –
Den dušiček! – Vstal pochmurný,
pln vzpomínek a dumy.
Kraj zmlklý jest, a hřbitovem
to teskně v stromech šumí.
53