Na rozchodnou.
Mou duší táhlo dumné snění: –
kraj zmíral tiše v podjeseni,
s mým štěstím táhlo ptactvo v dál...
Tu Tebe, kvítek opozděný,
zavátý z rodné chýže stěny,
Bůh útrpně mi v čelo svál. –
V mé srdce, žitím umučeno,
jež toužilo jít na vždy spat,
zas náhle, jemná, sladká ženo,
z Tvých očí teplý paprsk pad’; –
mé touhy pučí do poupat,
a bědní, zasmušilí dnové
mně v duši kvetou v jaro nové.
A byť i kvetly jenom mžik; –
Ty nevíš, jaké mně kol čela
jsi v mžik ten štěstí rozestřela, –
měj za ně na vždy, na vždy dík!
31
Hleď, cítím v srdci růži tmavou,
vytrysklou z krve, usmívavou, –
zda krasší najdeš, Bůh jen suď.
V ní rosou chví se, buď tím jista,
Tvá krásná, něžná duše čistá,
ó růži vem – a s bohem buď:
i to mi štěstím, těchou blahou,
že světlou Tvojí stopou drahou
má krváceti bude hruď. – –
32