19.
(23. 5. 1916.)
Ty naše staré hodiny
svým klidným chodem zvučným
jsou skvostem naší rodiny,
přítelem nerozlučným.
28
Náš život od let měřily
i v zármutkuzármutku, i v štěstí,
my pevně vždy v ně věřili,
že nesvedou nás v scestí.
Ba, byla družná duše v nich,
nám nakloněna vezdy;
náš provázela pláč i smích,
osudu měnné hvězdy.
Je upřímně již ode let
náš syn u lásce choval,
a vždy, když slábl jejich let,
je k chodu natahoval.
A u veselý jejich tluk,
jenž zaplašoval tíseň,
zněl klarinetu sladký zvuk,
synova toužná píseň.
Tak vzájemný je k sobě cit
upoutal v družné sledy, –
a syn, když musil od nás jít,
je v pláči natáh’ naposledy.
A od té doby jejich chod
tak tesklivě vždy zníval,
jak ohrožoval by náš rod
neštěstí náhlý příval.
29
Kdys u večerní stichly šer,
jak stroj by jejich stonal, –
to v květnu bylo v podvečer,
kdy syn náš náhle skonal.
A v nesmírný náš stesk a žel,
v zoufalé naše štkání,
zvuk hodinami tiše zněl,
jak pláče zachvívání.
Jak schvátil by je těžký žal,
teď na zdi visí hluše; –
snad za synem odešla v dál
těch našich hodin duše...