Do věčnosti (1924)

Cyklus básní za † synem Břetislavem, Josef Kuchař

Diplomatická verze Ediční verze
DO VĚČNOSTI CYKLUS BÁSNÍ ZA † SYNEM BŘETISLAVEM
NAPSAL JOSEF KUCHAŘ
1924 NAKLADATELSTVÍ BORSKÝ A ŠULC PRAHA-ŽIŽKOV
[3] KNIHTISKÁRNA „TYPUS” SMÍCHOV.
[4]
1.
Já stále zřím tě, předrahý můj hochu, Já stále zřím tě, předrahý můj hochu,
 jak v pláči od nás kráčíš dál a dál, jak smutně ohlížíš se, rukou kyneš, až v náruč svou tě temný obzor jal. A nevýslovný smutek pad v mou duši a lítostí se zamžil můj hled; – mně předtucha zlá srdce obestřela, že objali jsme, líbali se naposled. A neklid z místa na místo mne honil, já všady hledal drahou stopu tvou a nemoh’ v bolesti své uvěřiti, že svět se zavřel navždy za tebou. Myšlenka mrazivá, jak propasť černá mne stále vrhá ve zoufalství zpět, že nikde, nikde již tě nenaleznu, i kdybych schodil šírošírý svět. 5
2.
Můj drahý hochu, vzdálen od nás Můj drahý hochu, vzdálen od nás
 tam v cizí zemi tvrdě spíš – – Jak zdrtila nás hrozná zpráva, že nikdy k nám se nevrátíš! My žalem přímo zledověli, a naše srdce ze všech sil se stále brání uvěřiti, že jsi nás navždy opustil. Přec psals nám listy plné lásky za naše listy v odvetu, a v žádném zmínka, že by duše tvá byla k hvězdám v odletu. Co tížilo tě, že tvé srdce, jež toužilo jen stále k nám, si v světě náhle zastesklo tak a propadlo, ach, věčným tmám? Ta záhada nás krutě bolí, – kéž osvítí ji náhlý blesk! – Nám srdce praví, nezkojený že po domově byl to stesk. 6 Ty naše všecko pomyšlení, jak je nám tebe k smrti žel! – Šlo naše srdce ve hrob s tebou, náš život na něm zkameněl.
3.
Že jsi večer v půldesáté Že jsi večer v půldesáté
 náhle skonal, došla zpráva, zavřela že sladké oči navždy tvoje krásná hlava. Sáhla na mne hrůza jako potopa neb otřes země, – děsný přízrak tvojí smrti náhle přistoupil i ke mně. Sáhl na mne mraznou rukou, zavalil mne mrtvou hluší, kostnatým svým spárem rval mně rozum z hlavy, z těla duši. Celý měsíc beze spánku, s myslí tesknou, srdce v muce, co den chvíli jsem tvé smrti s hodinkami čekal v ruce. 7 A když rafij na hodinkách kryla bod na půldesátou: na kolena vždy jsem klesl – ku modlitbě dlaň svou spjatou. Tak jsem v místě dlel, kde mysl nad tebou hrst trávy tuší; na tvém hrobě vymodlil jsem v zoufalství své srdce, duši.
4.
Den vzešel slunný; v modru oblohy Den vzešel slunný; v modru oblohy
 obláčky plynou jako zlaté pýří, a všechno květem, vůní opojnou a barvou, třpytem, ptactva zpěvem hýří. V mé duši však žal, smutek nesmírný a hrozný stesk se, drahý hochu, hlásí, že jsi tak mlád, pln v život nadějí, odešel ze světa, z té všecky krásy. Tak náhle ztratil jsi se na vždy v noc, jak bludný poutník ve skal šedé hluši; – měls tolik ještě říc’ nám, vysvětlit, – však opustils nás s mukou záhad v duši. 8 Teď tápeme v té bezehvězdné tmě, kde zmizels na věky, a bol nás drtí, – zoufalství naše, beznaděje hlod svou krutou mukou rovná se tvé smrti.
5.
Proč v Boží radě souzeno, Proč v Boží radě souzeno,
 bys, drahý hochu, byl mně vzat; čím provinil jsem v žití se, že k stáru za to jsem tak klat! Či miloval mne tolik Bůh, že navštívil mne křížkem zle, neb trestal za to, na tobě že lpěl jsem v srdci zoufale? Vždyť osud můj mně v životě vždy tolik hořkostí jen dal, že za vše štěstí ztracené jsem ve náhradu tebe vzal. Byls v stáří mém to jediné, co sladilo mně život, svět, – a když i tebe ztratil jsem, co v náhradu mně Bůh dá zpět? 9 Snad dovršen je osud můj, – a proto mně Bůh tebe vzal, bych s celou trýzní života krev svého srdce vyzpíval.
6.
Znals tu mladou višeň v sadě Znals tu mladou višeň v sadě
 v bujném, sněžném květu; – stlala na odiv svou krásu užaslému světu. Stávali jsme pod ní spolu v zbožném žasu němi, plnili svou duši štěstím, kouzly jara všemi. Při odchodu tvém v kraj cizí v slední objímání, duší, srdcem přituleni, vzpomněli jsme na ni. Snad ten její obraz čarný, jenž v nás utkvěl ze dne ke dni, ulehčil ti ve vzpomínce krutý zápas slední. 10 A teď v lůno hrobu, hochu, něha, kouzlo, krása našich schůzek v stínu višně rajský sen ti střásá.
7.
Uložili k nebes míru Uložili k nebes míru
 tvoji milou, krásnou hlavu, a tvé věci jako odkaz poslali nám ve dálavu. Lítostivé slzy draly z očí se nám v hrozné muce, když jsme památky ty drahé zbožně brali ve své ruce. Na všem lpěla tvoje bytost, spočívaly oči tvoje, všecko bylo svědkem slastí, tvojích žalů, nepokoje.... Hodinky jsme nařídili v paměť na tu chvíli svatou, kdy tvé srdce dotrpělo, – na hodinu půldesátou. 11 Mezníkem je v našem žití večerní ta hrozná chvíle; od ní čas víc nečítáme – bez něho už dojdem cíle. S ostychem jsme v ruce brali prsten zlatý, dárek lásky. – Zda jsi v poslední hodince vzpomněl svojí černovlásky? Cítils, jak to mladé srdce plakat bude usedavě, modliteb a polibků co pošle tvojí mrtvé hlavě? V posled dýmčičku jsme shlédli a s ní váček naplněný. – V kuchyni jsi vždy z ní kouřil v koutě stolu blíže stěny. Říkals: starosti vše, strasti, deroucí se myslí v hloučku, do vzduchu že rozplynou se z dýmky kouře ve kotoučku. Líbali jsme ve vzpomínce dýmčičku tvou, váček plný; naším ňadrem otřásaly zoufalého pláče vlny. 12 Zdrceni jsme pohlíželi v prázdný koutek, nám tak známý; – bylo v něm až k smrti smutno, jak by hořce plakal s námi. Starosti tvé, všechny žaly, bolest vzali bychom na se, kdybys z dýmčičky své kouřil v koutku u nás, hochu, zase. Což by všecko oživlo zas! – Kdož by mezi námi stýskal: v nás by štěstím jen jen hrálo, koutek radostí by výskal.
8.
Dva sny.
V noc, kdy mojich dětí matce narodil se syn, v konejšivý klesla spánek, – a v něm se jí zdálo, ve hledišti divadla že na sta světel plálo, ona vavřínů a růží měla plný klín. Na jevišti hrál a zpíval drahý její syn; všecko jásalo mu vstříc a vše se na něj smálo – Matce rozkoší sta v ňadru píseň štěstí hrálo... Výklad dala snu, syn umělcem že bude jmín. 13 Já však v několika dnech měl po té hrůzný sen, že jsem s hochem, jenž nám nadějně tak vyrůstal, na loďce plul kalnou vodou v lůně pustých skal. Loďka náhle zkolísala, hoch z ní vypad ven... V zoufalství jsem po něm hnal se ve hloub kalných vod – darmo... hoch v nich na vždy zmizel, – s ním můj vymřel rod!
9.
Je to hrozné pomyšlení, Je to hrozné pomyšlení,
 nesmírný nás chvátí žel: nevíš, že byls na světě kdys, že jsi otce, matku měl. Že jsi se jim na vždy ztratil, že tě kryje cizí zem, že byl život, jejž jsi dožil, vzácným pro nás pokladem. Že nás rmoutí, jak to štěstí mohlo žít jen na krátce, – že je na vždy, na vždy konec rozkošné tvé pohádce. 14 Nevíš v bezehvězdném temnu, kde máš nekonečný klid, nám že v vzpomínkách je teskných stokrát denně touhou mřít: Po rozkošné po pohádce, blaživší nás v rozkvětě, – a jak nás to k smrti souží, že víc nejsi na světě.
10.
Teď, když jsem tě na vždy ztratil, Teď, když jsem tě na vždy ztratil,
 teď cítím, jak jsem tě měl rád; – když mi tebe nelze, kéž bych tvůj aspoň hrob moh’ zulíbat. Kéž bych do té hrstky hlíny moh’ svíčiček pár rozsvítit, položit pár růží na hrob – k nim kleknout a se pomodlit. Tak bych do té modlitbičky svůj všechen vložit cit a žal, že bych trávu i ty růže lítostí hořkou rozplakal. 15 Tys však daleko tak vzdálen, já chorobou a stářím spjat; – smím jen zoufat, plakat, toužit, se trápit, modlit, vzpomínat.
11.
V šeď soumraku se halí zasněn kraj, V šeď soumraku se halí zasněn kraj,
 v hlubině nebes probleskují světla hvězd a duší jako sladký sen minula táhnou obrazy a vzpomínky... Je ticho kol a svato – – Večerní zvony vzdáleného kostela nad ztichlou vískou ve skupině lip velebně tichem šera znějí, modlitby vroucí vyzvánějí – – V ten dojemný a svatý okamžik, kdy po nebi se hvězdy rozžehují, svým prstem mrazivým v mé srdce krutá bolest sahá a ono z těžké rány krvácí.... Tam na tvůj dálný myslím hrob, tak opuštěný, čekající, že někdo přijde na něj pomodlit se, že svíčku na něm rozsvítí, plamínek vroucí lásky, že položí kytici vonnou 16 z konvalinek, růží a pomněnek, těch sladkých vzpomínky kvítků, na chudý, opuštěný hrob tvůj, kde roste jen hrst horské trávy, ty ubohý můj mrtvý synu! Večerní zvony vzdáleného kostela nad ztichlou vískou ve skupině lip velebně tichem šera znějí, s pozdravy k tvé mrtvé hlavě spějí, vroucí modlitby ti vyzvánějí: „Ave Maria“, „Ave Maria“, buď nám milostiva ve hodince smrti, za nás všecky ubohé, své děti, v nadhvězdné říši oroduj! Ty, drahé dítě, na věky už spíš, ten svatý hlahol zvonů neslyšíš, mou krutou bolest necítíš.... Ze vzdáleného tvého domova, jenž tak ti milým byl a drahým, a na nějž jistě zoufale jsi myslil a chytal se ho v touze jako záchrany v hodince smrti kruté, poslední, přes hory, řeky, doly kostela zvony znějí, modlitby, lásku, pozdravy, milenčiny sladké polibky upřímné a nejvroucnější naše vzpomínky 17 i toužné vzdechy, beznaděje hořký pláč na dálný hrob tvůj osamělý v hrst horských trav ti zbožně vyzvánějí... Zda aspoň pozdrav domova horoucí, tu všecku lásku věrnou, již ti posílá, ty moje drahé mrtvé dítě, pod chladným hrobu drnem u věčné noci blaženo ucítíš, zda čarovnou tou ukolébavkou, tou luznou pohádkou o domově, jež ve hrobě ti věčné světlo rozsvítí, spát budeš klidně, spokojeně na věčnost a sníti věčně jenom o domově? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V šeď soumraku se halí zasněn kraj, v hlubině nebes probleskují světla hvězd; – je smutno kol, tak bolestno a svato, a tesknou duší táhnou minula truchlivé obrazy a bolné vzpomínky...
12.
Přemítám o tvém osudu, Přemítám o tvém osudu,
 mé srdce žalem usedává: já, starý otec, jsem tu živ, nad tebou, dítě, roste tráva. 18 Tě ještě jednou uvidět mou duši touha žhavá chvátí, tě obejmout a zulíbat, – však smím již jenom vzpomínati. Jen ve snu s tebou hovořím, tě vroucně k svému srdci vinu, a v lásce s tebou těše se, div štěstím, slastí nezahynu. A víru mám, že po tmě kdys, by zkonejšila se má muka, s mou dlaní v stisku potká se tvá drahá, chladná, mrtvá ruka. A těším se, že spolu zas se v lepším světě sejdem kdysi, tvé zůstatky a kosti mé že v hromádku se spolu smísí.
13.
To bylo týden po tvé smrti,smrti To bylo týden po tvé smrti,smrti
 – dnes ještě hrůza srdce drtí – zvon hlásil dobu půlnoční: i slyším náhle, dveře v taji jak zlehounka se otvírají – bdí duch můj, či horečně sní? 19 Tma hluboká kol těžce dýchá – kdos nad mým ložem ve tmě zticha jak u hlav by mně tiše stál; jak zvolna by se v líc mou shýbal, jak tichounký dech by mne líbal, jenž mrazil hrůzou, blahem plál... Teď často tvoje oči lesklé za tichých nocí vídám ve skle, když měsíčná v něm hraje zář; mně zdá se, šeřivou tou tají že zsinalé tvé líce prosvítají, tvá ke mně vzhlíží mrtvá tvář. Jsem uchvácen tím hrůzným divem, a v roztoužení u vášnivém já vzpřahám k tobě náruč svou; co touhy ve mně, ta se budí: tě přivinouti ke své hrudi, s bytostí na vždy splynout tvou.
14.
Já u hřbitovních tiše stojím vrat, – Já u hřbitovních tiše stojím vrat, –
 zřím smutných topolů jak dlouhou řadou se večera kol šeré stíny kladou, zřím měsíc nad obzor se pozvedat. 20 V mé hlavě vzpomínek se budí rej, a duší bolně táhnou dávní snové: zřím tvoje sladké oči pomněnkové, tvůj, drahý hochu, milý obličej. Obrazy nevýslovně teskných chvil mou hlavou divě bludičkami skáčí: jak tonuly ty krásné oči v pláči, jak v tváři chvěl se rozloučení kvil. Ó krutý, hořký byl to pro nás čas! – Vše v zoufalý se v srdci pocit slilo, že na světě nás všecko opustilo, že sotva kdy se spolu sejdem zas. Ach, tuchy hrozné hlas nás neklamal: klekáním zvony kolem mne teď znějí... ne, – tobě v dálku hrany vyzvánějí – tys životní svou pouť zde dokonal! Mně hořkým pláčem zalévá se líc – my tolik, tolik měli jsme se rádi; nejsladší pohádka, ach, tvého mládí mně zašla v dál a nevrátí se víc! Ó nelze vyslovit ten krutý žel, jak tvoje smrt, tvůj hrob tam v dáli bolí mne, starou, vetchou jabloň v žití poli, že s mým jsi štěstím na vždy odešel! 21 Ve skráních bouřlivě mi tepe krev; ty vzpomínky vždy v duši mou se vrací a srdce hořkostí svou zakrvácí, kdy na hřbitově topolů zřím zjev.
15.
Tvůj obraz v rámci smutečním, Tvůj obraz v rámci smutečním,
 jenž u nás na zdi visí, ty nejněžnější vzpomínky nám stále v srdci křísí. Je květinami ozdoben, jež miloval jsi tklivě, a jejich vůní opojnou k nám vzhlížíš zádumčivě. Ó kolikrát tvůj smutný hled náš zrak již teskně zrosil! V něm taký výraz lítostný, jak za něco by prosil. Snad chce nám vroucně připomnít to tvoje oko žalné, by u nás žila památka tam na tě v zemi dálné. 22 Chce připomnít, že byl jsi náš svou myslí, srdcem, duší, že hrob tvůj v dáli beze nás by zapad v světa hluši. Ó drahý, sladký obraze, útěcho v našem hoři, ti věrná láska v srdci nám jak věčné světlo hoří. Tisíce našich modliteb ti vzlétne z naší hrudi, tisíce vroucích vzpomínek ti jaro na hrob vzbudí. Tisíce něžných polibků ti skanou hvězdy jasné; – náš život v lásce horoucí kdys na hrobě tvém shasne.
16.
Jak teď smutno v našem bytě, – Jak teď smutno v našem bytě, –
 bloudíme v něm jako v tmách; kéž bys v něm byl, drahý hochu, aspoň ve dvou osobách! 23 V pavučiny minulosti obepředen, byt náš ztich; jenom ve vzpomínkách sladkých zní v něm hovor tvůj a smích. Ve skříni tvé šaty visí, nemá jich kdo oblékat; – matka tvá svou tvář v ně noříc chodí k nim si zaplakat. V koutě stojan, na něm noty, pod ním zněmlý klarinet; – roztoužená píseň z něho zdá se ještě vzduchem chvět. Se stěny chod hodin teskný budí v našem srdci kvil, vzpomínky, kdy dlel jsi s námi, těch, jež nevrátí se, chvil. Všady plno po tobě stop, truchlivě jež k sobě zvou: knihy, obrazy a listy, psané drahou rukou tvou. Každý řádek truchle mluví, ký svět v duši tvé se chvěl; ve všem tepot srdce vroucí, myšlenek dnes zhaslých pel. 24 Bytostí tvou, na vždy zašlou, dýše smutně každý kout, každá památka, již zříme, můž’ nám srdce utrhnout.... Záclonami dálný západ hasnoucí v byt vrhá zář, na obraze sešeřelém zvolna splývá tvoje tvář... Splývá v soumrak, zvolna mizí, jak ty na vždy zmizels v dál; – nevíš již, co žalu, trýzně odchod tvůj, ach, v byt náš svál. – Jak teď smutno v našem bytě, – bloudíme v něm jako v tmách; kéž bys v něm byl, drahý hochu, aspoň se dvou osobách!
17.
Chodím jako bludná duše Chodím jako bludná duše
 smuten Riegrovými sady, kde jsme spolu, milý hochu, žili chvíle plné vnady. 25 V řeči ke mně nakloněna byla tvoje hlava drahá, před očima u nádheře dřímala nám tiše Praha. Dokola kol na obzoru rozloženy kraje, lány v lehoulinké letní mlze jakoby jen nadýchány. Mluvili jsme o životě, o svém srdci, chvílích krušných, kuli plány, ztráceli se u nadšení v zámcích vzdušných. Snili o všem, co je krásné, člověku co plní duši sluncem, vůní, teplem, štěstím, než to potom život zkruší – – Sám teď chodím v zadumání ve vzpomínkách těmi místy, – v duši mé je plno pláče, v listech stromů teskné svisty... Kolem mne to ruchem víří, potkávám tu tváře známé; jen my dva, můj mrtvý hochu, my se tu už nepotkáme. 26
18.
Svazeček tu klíčů nechals; – Svazeček tu klíčů nechals; –
 jsou to k smrti smutná slova, že si jimi neotevřeš nikdy více do domova. Byls v něm ukryt v teple lásky, našels oddech v něm a radost, když jsi světu za kus chleba v povinnostech činil zadost. Upřímných pár slov vítalo v našem hnízdečku tě skrovném, a ty šťastným cítils se v něm jako v zámku ve čarovném. V něm jsi, blažen, zapomínal, srdce jak svět raní zrádný, příval zlob a křivdy neměl u nás k tobě přístup žádný. V laškování, smíchu, zpěvu dlel jsi s námi pohromadě, v naší náruči byls ukryt bezpečně jak v pevném hradě. Sladké sny tě obepředly, – duše vzlétla v rajské nivy, v srdci tvém když tiše vzpučel něžné lásky kvítek tklivý. 27 Cítili jsme tvoje štěstí, když jsi blažen oknem bytu v touze hleděl naproti nám dívčích zraků do blankytu. V milující ve náruči čekali tě dnové šťastní; budovali jste si skromně teplé hnízdečko své vlastní. Ale, náhle hrozný Osud v trosky naše štěstí zvrátil; – do světa tě zanes v dálku – v něm jsi se nám na vždy ztratil... Svazek tu klíčů nechals; – jsou to k smrti smutná slova, že si jimi neotevřeš nikdy více do domova.
19.
(23. 5. 1916.)
Ty naše staré hodiny svým klidným chodem zvučným jsou skvostem naší rodiny, přítelem nerozlučným. 28 Náš život od let měřily i v zármutkuzármutku, i v štěstí, my pevně vždy v ně věřili, že nesvedou nás v scestí. Ba, byla družná duše v nich, nám nakloněna vezdy; náš provázela pláč i smích, osudu měnné hvězdy. Je upřímně již ode let náš syn u lásce choval, a vždy, když slábl jejich let, je k chodu natahoval. A u veselý jejich tluk, jenž zaplašoval tíseň, zněl klarinetu sladký zvuk, synova toužná píseň. Tak vzájemný je k sobě cit upoutal v družné sledy, – a syn, když musil od nás jít, je v pláči natáh’ naposledy. A od té doby jejich chod tak tesklivě vždy zníval, jak ohrožoval by náš rod neštěstí náhlý příval. 29 Kdys u večerní stichly šer, jak stroj by jejich stonal, – to v květnu bylo v podvečer, kdy syn náš náhle skonal. A v nesmírný náš stesk a žel, v zoufalé naše štkání, zvuk hodinami tiše zněl, jak pláče zachvívání. Jak schvátil by je těžký žal, teď na zdi visí hluše; – snad za synem odešla v dál těch našich hodin duše...
20.
Ach, hřbitůvku ty v cizině, Ach, hřbitůvku ty v cizině,
 já znal tvé jméno sotvy; teď tvoje půda svěcená až ve srdci mém kotví. Pod hrstkou trávy spočívá v tvé pohostinné zemi mně bytost v světě jediná, nejdražší přede všemi. 30 Když drahý syn nám zašel v dál v bouř života, vír dravý, kdo tušil z nás, že v domku tvém bol uloží své hlavy. By muk se zhostil, trampot všech, až k tobě v dál si zašel, náš obraz v srdci – u tebe si nový domov našel. Snad nechtěl se svou bolestí se uchýliti ke mně; mnil ubožák, že jeho žal můž’ zhojiti jen země. Však jistě v něžných vzpomínkách, hodinky slední v muce, než složili ho v lůno tvé, na „s bohem“ pnul k nám ruce. A v tichém pláči, v modlitbě se s námi loučil tklivě, náš za zármutek odprosil nás v duchu lítostivě. Ten rozchod stále v duši mám, – v tón žalu rozechvělý, v shledání touhu zladěn je můj smutný život celý. 31 Ten koutek travou zarostlý tam v dáli klidu nedá, – v mé duši malý pahorek se v hroznou horu zvedá... Ach, hřbitůvku ty v cizině, já znal tvé jméno sotvy; teď tvoje půda svěcená až ve srdci mém kotví.
21.
Mou myslí, hochu, táhne čas, Mou myslí, hochu, táhne čas,
 co vše v něm láska dala, kdy ruka má ti zas a zas tvé lože měkce stlala. To v nemoci, kdy soužen snem, mne toužně volals: „tati!Tati!“ i pozděj pak, kdy přál ti jsem, co život v snech jen zlatí. Tvou nad postelí nachýlen, do podušek jsem vkládal ti štěstí a své srdce jen – a sladký lós ti spřádal. 32 Jak hrozně dnes mne osud rve, jak krutá dal mi muka, že odepřel, i do rakve by stlala ti má ruka. Mé srdce místo cizích ruk by měkčeji ti stlalo; ne podušku ze tvrdých muk: – ze samé lásky dalo. A na ní by se tvoji lbi jen o domově snilo, – pohádkou by se o nebi vše v hrobě vyzlatilo.
22.
Za jediné tvé slůvko, Za jediné tvé slůvko,
 za jeden polibek rád dal bych, drahý hochu, celého světa vděk. To slůvko v bolesti mé by bylo k útěše, ten vroucí polibek tvůj by vrost mi do duše. 33 A vznítil by ji teplem, kde řádí nyní mráz; co zemřelo v ní na vždy, by kvetlo jarem zas. Však ty, můj drahý hochu, tam v dáli tvrdě spíš, a ani moji duši, ni sám se nevzbudíš.
23.
Můj drahý, mrtvý hochu, Můj drahý, mrtvý hochu,
 jak dlouho ještě krutý žal mé srdce bude hlodat,hlodat jak sup svou kořist v lůně skal. Kde nalézt aspoň stín tvůj, – já za ním blažen jít bych chtěl; slyš, dítě nad hvězdami, já v světě krutě osiřel. Tvůj drahý obraz stále mně v duši předvádí můj cit, a toužím, jenom na mžik tě v náruč vroucně uchvátit. 34 Jen aspoň stín tvůj, hochu, bych někde v světě potkat chtěl; já vstříc mu ohněm, vodou, propastmi skal bych oddán šel. Kéž stín tvůj vyjde z hrobu, já vstříc mu půjdu cestou zlou, a v jeho náruč drahou vydechnu blažen duši svou.
24.
(Moje knihovna.)
Tak často napadá mněmě, drahý synu, kdo po mně cestou půjde krásných chvil v těch knihách, jež jsem pro tě shromáždil, kdo v stopách přejde čarovných těch míst, kdo v drahých mojich knihách bude číst, až odpočinu ve hřbitovním stínu. Ty knihy milé životem mne vedly, a když ten život tvrdý jenom klam a žal, za všechnu lásku mou jen utrpení dal: pohádkou čarovnou mne obepředly, že věřit v život, v lidstvo já jsem nepřestal, že muka, hořkost duše vždy jsem znova jen halil v luzné sny, v útěšná slova, neb v tichý stesk těch smutných veršů svých. 35 Já doufal vždy, že půjdeš stopami těch míst, že sladké oči tvé v nich chtivě budou číst, že napojíš svou lačnou duši z nich; – že mnohé pochopíš, co bylo ti prv skryto, že prožiješ, co zůstalo mnou nedožito, že srdce tvoje tam se sejde s mým, že zatepe mi vstříc: „teďTeď rozumím!“ – V mou duši sladké vkrádalo se snění, že pro mnohá má někdy trpká slova, jež výčitkou v mé duši pálí znova, v svém srdci najdeš pro mne odpuštění, až poznáš, že tvé štěstí jen jsem chtěl. – Však v nejkrasší mé zámysly, ó žel, jsi na vždy srdce, drahou hlavu svou ve věku, jenž ti jarem rozpučel, uložil v lůno země přede mnou, a já jsem v světě krutě osiřel! Ach, sprchl nejdražší mně žití květ, a zašlo vše, co bylo kdys tak důležito, a mně je všeho tolik, tolik líto, jak nebyl by už kol mne známý svět... Ach, staří moji dnové jdou teď, jdou s mým štěstím zašlým chladnou dálavou a s nimi knihy na vždy zapadnou – – Kdo v osiřelých stopách drahých míst, když ne tvé sladké oči, bude číst, když, drahé dítě, obě srdce vřelá v svém tlukotu se na vždy odmlčela?! 36
25.
(1916.)
Den teskný Dušiček! – I tvůj to den, ty mrtvý, jediný můj synu – – Dnes rok byls ještě s námi. Jde jak sen mou duší, že ti stlali v hlínu. Rok lonský na hrob drahý v lůno trav my světel pár jsme kladli spolu: dnes posílám ti v dálku na pozdrav kytici růží v hrozném bolu. A nad místem, kde u nás zmlkal svár, nad koutkem, jenž ti byl tak milý, jejž zdobí obraz tvůj, květ, svíček pár, má hlava v modlitbách se chýlí... Tak vratký osud lidský krutou hráz nám vymezil, jež zánik věstí: ach, hrob a věčnost na vždy dělí nás a naši lásku, všecko štěstí. Jsem stár; jak unesu tu hroznou tíž života svého k temnu hrobu; tys opustil mne, v dáli věčně spíš, já souzen sám nést světa zlobu. 37 Jak hrozně je mi v duši! – Větru svist rve kol mne stromů zdobu slední – – Kol minulost, – já chvěju se jak list, z tmy v duši mé se nerozední. Ty tam vše naděje a radost má; než přejde rok, i bolest moji snad skryje milosrdně hrobu tma, a vše, co bolelo, mně zhojí. Obrazy šťastných let jdou duší mou teď, kdy se život k noci sklání... Ach, věčná světla blýskají se tmou – buď s Bohem, hochu, – na shledání!
26.
(V podzim života.)
Jsem jak jabloň v širém poli – daroval jsem květ i plod; teď tu v podzim stojím holý, v kmenu vetchém červů hlod. Nad mou hlavou vichry letí, ochvívá mne mlžný chlad – Co jsem musil přetrpěti, než vše drahé v hrob jsem klad! 38 Na světě jsem neměl štěstí, život svůj, ach, prohrál jsem; jeho uschlé ratolesti skryje brzo na vždy zem. Ještě muk a bolů trochu a vše mine v okamih – – Uloží mne k tobě, hochu, přikryje nás oba sníh. Zdroj jen mojí vroucí lásky vznítí z jara hrobu chlad: bude růsti v sedmikrásky a se travou zelenat. Nad hrobem pak s blízké sněti ptáče sladkou píseň svou o štěstí tom bude pěti, jak nám plyne nad hlavou.
27.
Ticho po pěšinách, Ticho po pěšinách,
 smutna alej cest – park je v mlhách zasněn, zašlých dob v něm zvěst. 39 Chodili jsme tudy spolu, dítě mé; srdce šťastných chvil těch bolně vzpomene. Slunce tehdy hřálo, máj tu vonný kvet, ptactvo sladce pělo – nás tak těšil svět. Chodím ve vzpomínkách teď tu opuštěn, mojí hlavou táhne minulých dob sen... Slunce v mlhách zhaslo, podzimu kol tiš, ptactvo dávno zmlklo – a ty v hrobě spíš. – –
28.
Nad krajem se tiše stmívá – Nad krajem se tiše stmívá –
 nebem jiskří oči hvězd; do smutku všech lidských cest večerní zvon píseň zpívá: Ave Maria. 40 V umučené mojí hrudi, vzpomínky vše jak by slil bolestných i sladkých chvil, žhoucí modlitba se budí: Ave Maria. Zbožným křídlem vroucně letí tobě k nebi v sféru hvězd, kde tvůj nyní domov jest, drahé dítě, do objetí... Ave Maria. Sladká naděj mně v ní kyne, že se přes prostor a čas spolu pro vždy sejdem zas, s věčností až duch můj splyne... Ave Maria. Náhradu že vezmem skvoucí za vše muka žití ran, blaženství až křídla bran otevře nám Všemohoucí... Ave Maria. 41
29.
(O štědrémŠtědrém večeru.)
Nejkrasší večerů všech kouzla svá na ohvězděném nebi rozvěsil, – v jiskřivé dáli hvězda betlemská svět halí v tajemnou šeř svatých chvil... Já s ženou chorou – staří lidé dva – zasedli k večeři za chudý stůl; vzpomínka smutnýma zří očima k nám opuštěným jako v plotě kůl. Ach, loni u večeře s námi syn náš drahý u radosti šťasten dlel; dnes sedí u nás mrtvý jeho stín a loudí v zrak náš pláč a v srdce žel. Kol z oken sousedních stromečků zář a odlesk radosti tak svatě vzplál; – k nám v svatvečer synova mrtvá tvář tak smutně zří a chladná hrobu dál. Je na vždy svadlý radostí všech květ, jenž o vánocích vždy tak srdce hřál, – ach, v duši teskno, zemřel kol nás svět, jenž kouzlem štěstí v okna se nám smál. 42 Tma hrůzná v duši nám, tma v oknech vlá, již hlahol zvonů o půlnoční ztich – – Snad přes rok, až zas hvězda betlemská zazáří světu, krýt nás bude sníh.
30.
(Sníh.)
Ledový vichr krajem dých’ – hle, s oblak mračných padá sníh... Tak hustě padá do polí, na hřbitov, cestu s topoly. Krajina bíle tone v něm, v snech bílých dříme celá zem... Můj mrtvý hochu, v smutnou běl tvůj hrob se v dáli přioděl. I kyticekytice, i nízký kříž je zasypán v tu bílou tíž. V hlubokou závěj zasněžen tam tiše dřímeš věčný sen. Však v hrobě tvém, jenž teskní něm, mé srdce tepe pod sněhem. 43 A jeho teplem z jara zas ti vzpučí něha sedmikrás. A tráva, břečťan, růží vděk a plno, plno pomněnek... Nestačí všechen sněhu val, by moji lásku zasypal.
31.
Cos stále číst tvé dopisy mne nutí, Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,
 ten román tvého žití slední; já čtu jej chtivě ze dne ke dni, čtu každou chvíli jej až k oslepnutí... Je z drahých listů zřejmo, ze všech sil jak o ten život svůj jsi zápasil, jak duší tvou se loudil hořký sten, že’s daleko nás sám – tak opuštěn, Osudu nástraha že tebe zrádná vstavila v cizinu, kde pomoc žádná. Vše zoufání, svou bolest, žití zmatky jsi vdechl v dopisů svých smutné řádky. Z jich každé stránky teskné zřít, tvůj cit jak musil v srdci tvém, ach, zápasit, že přes všemocné naší lásky hnutí z těch trampot, muk tvých není vyváznutí. Což chytaly se myšlenky vše tvoje 44 drahého domova, všech milých v něm! Čtu krvavé ty řádky pohnut, něm, a z očí mých se prýští slzy zdroje a chápu zoufalství tvé, nepokoje, tvé loučení, tvé tuchy v blízký skon – a hrudí mou lítosti hrozné bije zvon... Však nejkrutější připravuje muka mně drahý lístek polní pošty slední, jejž psala umírající tvá ruka, kde v loučení jsi cizích ze dálav svou duši vydechl k nám na pozdrav – – Ach, stále číst jej žhavá touha nutí; já čtu jej chtivě ze dne ke dni, čtu každou chvíli jej až k oslepnutí, a kdysi – srdce mé to jasně tuší – při jeho čtení vypustím svou duši.
32.
(Ptáče.)
Od smrti synáčkovy tak něžný, smutný ptáček milý nám v okno sedá každou chvíli – – Kdo je, co chce – kdo poví?... Krčíček toužně do skla snuje, tak vroucně hledí, pozpěvuje – ó, jaký chvěje se v tom cit! 45 Snad dušička našeho syna se ptáčkem na nás rozpomíná: tam z hvězd k nám hledí, vidí, tuší, co trpíme, ach, ve své duši, – jde ubohé nás potěšit. I v zimě, sníh kdy padal, vichr vál, se na okně tak náhle zjevil nám; k sklu tisk se, teplem z jizby hřál, zapípl, vzhléd k nám – odlít k výšinám... Dušičko – ptáčku, choď k nám, přijď, ti nelze na nás zapomnít, na drahý domov, všecko v něm; nám po tobě, ti po nás zas se tolik, tolik stýská! Snad je již doba blízká, tvůj v okně až se ozve hlas, ten domov bude prázdný... něm, z nás nikdo, nikdo více v něm a kolem pusto, smutno – mráz... Kam půjdeš, ptáčku, hledat nás? – Tam v sféru hvězd, v náš domov zas. – – 46
33.
Již se zimní noci krátí, Již se zimní noci krátí,
 vlašťovičky k nám se vrátí, pampelišky zkvetou v ráz: ty jen nevracíš se z cest, nepřicházíš mezi nás – místo tvé tu prázdné jest. Vše se vrací ve svá hnízda, kos v nich sladké písně hvízdá, voní střemcha, kvete bez: ty jen nevracíš se z cest; marně čekáme tě dnes – místo tvé tu prázdné jest. Vůně, barev čar se splítá, pomalu již růže zkvítá, již jsi míval tolik rád: což se nenavrátíš z cest, což se nechceš ke svým znát? – Místo tvé tu prázdné jest. Pozvolna se dnové zkrátí, vlašťovičky v jih se vrátí, uschne květ, list spadne v ráz: ty už nevrátíš se z cest – v duši žhne nám smutku mráz, místo tvé že prázdné jest. 47
34.
Z ruky přátelské, jež dává Z ruky přátelské, jež dává
 kytice a svíčky na tvůj rov, dojemná nás došla zpráva: u hrobu že tvého zkvetla pomněnka jak dárek vdov, jako posel nebes světla, opojné jež jaro v šíro niv, v moře květů, v barevný svůj div, čaromocně vekouzlilo... I v to naše srdce slilo na sta bolných vzpomínek, co nás dnes rok opustilo v podzim žití, v teskný věk. Vzpomínky ty věrnost stálá k tvému hrobu promítala žhavou touhou v tisíc květů: sladkou růží, pomněnek – – A hle, v podiv všemu světu naše tklivé vzpomínání jedné pomněnečky v květu u tvého se hrobu sklání jako symbol vroucí touhy osladit tvůj spánek dlouhý, šeptat tobě něžné zkazky všemohoucí naší lásky, abys u věčný svůj sen necítil se opuštěn. 48
35.
Stále slyším klarinetu Stále slyším klarinetu
 roztoužený, tklivý zvuk – v duši mé se ozvuk chvěje plný blaha, sladkých muk. Z nástroje jsi svého loudil melodií čarný sen; duch můj jimi v hvězdných sférách dlíval tebou zapředen. Ach, jak cítil jsem se šťasten, když jsi vkouzlil mne v ten svět; v duši vzešla nová světla, zázračný v ní vzpučel květ. Kam se děly chvíle štěstí, v srdci mém kdy ráj se chvěl; ty’s mně náhle zmizel na vždy – klarinet tvůj oněměl. Ach, v mou duši stesk a žalost, těžkým stínem smutek pad’; – místo luzných vidin, snů zřím teď tvůj hrob se zelenat. A v tvých notách osiřelých chtivě bloudím zrakem svým – 49 Zašlé hledám melodie, zoufalou se touhou chvím. A tvůj nástroj zbožně cítím v rukou mých se tiše chvět; po stopách tvých rtů a prstů v hořkém pláči bloudí ret. Kéž bys někdy ve snu, hochu, přišel zázračně mi hrát; chtěl bych při tvých melodiích šťasten v snění dokonat.
36.
Stromovka – v ní Výstaviště! Stromovka – v ní Výstaviště!
 Za železnou jeho mříží smutně oko tvé k nám vzhlíží – z domobranců shromáždiště... Pozdravy z nás plné vznětu každý poslati ti zkusil, ale jejich vroucnost zdusil maďarských les bajonetů.*) *) Hlídající tu uherské vojsko odhánělo tvrdě a nemilosrdně rodiče i příbuzné ode mříží.
50 Vzpomínka ta jak nás drtí! Netušili jsme tou chvílí, hlava k hlavě že se chýlí před branou již tvojí smrti. Jak bývalo jinak kdysi: tisíc barev, světel záři, hudbu, šum, vznět očí, tváří vzpomínka nám v duši křísí. Závratí se hlava točí: tolik divů, třpytu, krásy opojným se kouzlem hlásí v zdivené tvé, hochu, oči.**) Co v nás jiskřilo jen štěstí! – – Do zlatého do přediva vzdula se teď bouře divá, Osud udeřil svou pěstí. Konec pohádkám; – teď svistí minulost tu perutěmi... Smutek padá v duši, k zemi, a tak teskně šumí listí. – – **) Narážka na jubilejní výstavu v roce 1891 ve Stromovce pořádanou.
51
37.
Vy, sladké oči zamčenézamčené, Vy, sladké oči zamčenézamčené,
 tam v dáli v cizí zemi – pod mrtvým víčkem kryjete mé štěstí s nadějemi. Jak blažily jste duši mou, když hleděly jste svěží; já zřel, jak v jejich hlubině sen mého žití leží. Ach, v říš čarovných pohádek jste zapředly mou duši; můj podzim jarem vzpučel z vás, ráj zkvet mi v světa hluši. Já vámi byl tak bezpečen v klopotném žití sváru, vy zdržovaly jste mou smrt, mou byly silou k stáru. Teď vše se ve mně zbortilo, co spočíváte v dáli; – tma věčná mrtvým pod víčkem se teď v můj život valí. A trhá náhle jeho hráz; – než uplyne rok s rokem, 52 tma splyne i mým pod víčkem s tvým na vždy, hochu, okem... Vy, sladké oči zamčené, tam v dáli v cizí zemi – pod mrtvým víčkem kryjete mé štěstí s nadějemi.
38.
Ty, drahé dítě, jest-li s hůry Ty, drahé dítě, jest-li s hůry
 tam mezi andělskými kůry s nebeských krajů blažen zříš: zda lítost nemáš usedavou nad zmučenou mou šedou hlavou, již k zemi sklání žalu tíž. Co je mi světa krása širá, když neskonalý bol mne svírá, že bez tebe svět pustý jest; že ráj, jenž mému stáří kynul, v tvé bytosti mně na vždy zhynul, že zmizel v dáli v záři hvězd. Tvá jistě, dítě, láska vřelá tvou smrtí v srdci nezemřela, 53 ta vznesla se v tvůj světlý byt; tou u věčného světla zdroje můj pro bol, žití nepokoje mé duši, dítě, vypros klid.
39.
(S Bohem.)
Buď na vždy s bohem, hochu, lós nejtvrdší mně nebem dán: svět krásný v noc se sřítil, v ní život můj je pochován. Jen černá propasť kol mne, v ní zřít jen tvoji mrtvou líc; z té děsné tmy v mé duši se nerozbřeskne k světlu víc. Co myslím teď, jsou ledy, co cítím, mění se mi v sníh; má duše pochována je v hrobě, navršeném z nich. Kol ledné dují větry, mráz proniká z nich moji hruď; kol všady tma a mrtvo – můj hochu, na vždy s bohem buď! E: js; 2002 54
Bibliografické údaje

Nakladatel: Borský, Rudolf; Šulc, Václav; Typus
(Nakladatelství Borský a Šulc. Knihtiskárna Typus.)

Místo: Praha
(Praha-Žižkov)

Vydání: [1.]

Počet stran: 56

Věnování: Kuchař, Břetislav