11. V šeď soumraku se halí zasněn kraj,

Josef Kuchař

11.
V šeď soumraku se halí zasněn kraj, V šeď soumraku se halí zasněn kraj,
 v hlubině nebes probleskují světla hvězd a duší jako sladký sen minula táhnou obrazy a vzpomínky... Je ticho kol a svato – – Večerní zvony vzdáleného kostela nad ztichlou vískou ve skupině lip velebně tichem šera znějí, modlitby vroucí vyzvánějí – – V ten dojemný a svatý okamžik, kdy po nebi se hvězdy rozžehují, svým prstem mrazivým v mé srdce krutá bolest sahá a ono z těžké rány krvácí.... Tam na tvůj dálný myslím hrob, tak opuštěný, čekající, že někdo přijde na něj pomodlit se, že svíčku na něm rozsvítí, plamínek vroucí lásky, že položí kytici vonnou 16 z konvalinek, růží a pomněnek, těch sladkých vzpomínky kvítků, na chudý, opuštěný hrob tvůj, kde roste jen hrst horské trávy, ty ubohý můj mrtvý synu! Večerní zvony vzdáleného kostela nad ztichlou vískou ve skupině lip velebně tichem šera znějí, s pozdravy k tvé mrtvé hlavě spějí, vroucí modlitby ti vyzvánějí: „Ave Maria“, „Ave Maria“, buď nám milostiva ve hodince smrti, za nás všecky ubohé, své děti, v nadhvězdné říši oroduj! Ty, drahé dítě, na věky už spíš, ten svatý hlahol zvonů neslyšíš, mou krutou bolest necítíš.... Ze vzdáleného tvého domova, jenž tak ti milým byl a drahým, a na nějž jistě zoufale jsi myslil a chytal se ho v touze jako záchrany v hodince smrti kruté, poslední, přes hory, řeky, doly kostela zvony znějí, modlitby, lásku, pozdravy, milenčiny sladké polibky upřímné a nejvroucnější naše vzpomínky 17 i toužné vzdechy, beznaděje hořký pláč na dálný hrob tvůj osamělý v hrst horských trav ti zbožně vyzvánějí... Zda aspoň pozdrav domova horoucí, tu všecku lásku věrnou, již ti posílá, ty moje drahé mrtvé dítě, pod chladným hrobu drnem u věčné noci blaženo ucítíš, zda čarovnou tou ukolébavkou, tou luznou pohádkou o domově, jež ve hrobě ti věčné světlo rozsvítí, spát budeš klidně, spokojeně na věčnost a sníti věčně jenom o domově? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V šeď soumraku se halí zasněn kraj, v hlubině nebes probleskují světla hvězd; – je smutno kol, tak bolestno a svato, a tesknou duší táhnou minula truchlivé obrazy a bolné vzpomínky...
Básně v knize Do věčnosti:
  1. 1. Já stále zřím tě, předrahý můj hochu,
  2. 2. Můj drahý hochu, vzdálen od nás
  3. 3. Že jsi večer v půldesáté
  4. 4. Den vzešel slunný; v modru oblohy
  5. 5. Proč v Boží radě souzeno,
  6. 6. Znals tu mladou višeň v sadě
  7. 7. Uložili k nebes míru
  8. 8. Dva sny.
  9. 9. Je to hrozné pomyšlení,
  10. 10. Teď, když jsem tě na vždy ztratil,
  11. 11. V šeď soumraku se halí zasněn kraj,
  12. 12. Přemítám o tvém osudu,
  13. 13. To bylo týden po tvé smrti
  14. 14. Já u hřbitovních tiše stojím vrat, –
  15. 15. Tvůj obraz v rámci smutečním,
  16. 16. Jak teď smutno v našem bytě, –
  17. 17. Chodím jako bludná duše
  18. 18. Svazeček tu klíčů nechals; –
  19. 19. (23. 5. 1916.)
  20. 20. Ach, hřbitůvku ty v cizině,
  21. 21. Mou myslí, hochu, táhne čas,
  22. 22. Za jediné tvé slůvko,
  23. 23. Můj drahý, mrtvý hochu,
  24. 24. (Moje knihovna.)
  25. 25. (1916.)
  26. 26. (V podzim života.)
  27. 27. Ticho po pěšinách,
  28. 28. Nad krajem se tiše stmívá –
  29. 29. (O Štědrém večeru.)
  30. 30. (Sníh.)
  31. 31. Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,
  32. 32. (Ptáče.)
  33. 33. Již se zimní noci krátí,
  34. 34. Z ruky přátelské, jež dává
  35. 35. Stále slyším klarinetu
  36. 36. Stromovka – v ní Výstaviště!
  37. 37. Vy, sladké oči zamčené,
  38. 38. Ty, drahé dítě, jest-li s hůry
  39. 39. (S Bohem.)