29. (O Štědrém večeru.)

Josef Kuchař

29.
(O štědrémŠtědrém večeru.)

Nejkrasší večerů všech kouzla svá na ohvězděném nebi rozvěsil, – v jiskřivé dáli hvězda betlemská svět halí v tajemnou šeř svatých chvil... Já s ženou chorou – staří lidé dva – zasedli k večeři za chudý stůl; vzpomínka smutnýma zří očima k nám opuštěným jako v plotě kůl. Ach, loni u večeře s námi syn náš drahý u radosti šťasten dlel; dnes sedí u nás mrtvý jeho stín a loudí v zrak náš pláč a v srdce žel. Kol z oken sousedních stromečků zář a odlesk radosti tak svatě vzplál; – k nám v svatvečer synova mrtvá tvář tak smutně zří a chladná hrobu dál. Je na vždy svadlý radostí všech květ, jenž o vánocích vždy tak srdce hřál, – ach, v duši teskno, zemřel kol nás svět, jenž kouzlem štěstí v okna se nám smál. 42 Tma hrůzná v duši nám, tma v oknech vlá, již hlahol zvonů o půlnoční ztich – – Snad přes rok, až zas hvězda betlemská zazáří světu, krýt nás bude sníh.