21. Mou myslí, hochu, táhne čas,

Josef Kuchař

21.
Mou myslí, hochu, táhne čas,
Mou myslí, hochu, táhne čas,
co vše v něm láska dala, kdy ruka má ti zas a zas tvé lože měkce stlala.
To v nemoci, kdy soužen snem, mne toužně volals: „tati!Tati! i pozděj pak, kdy přál ti jsem, co život v snech jen zlatí. Tvou nad postelí nachýlen, do podušek jsem vkládal ti štěstí a své srdce jen – a sladký lós ti spřádal. 32 Jak hrozně dnes mne osud rve, jak krutá dal mi muka, že odepřel, i do rakve by stlala ti má ruka. Mé srdce místo cizích ruk by měkčeji ti stlalo; ne podušku ze tvrdých muk: – ze samé lásky dalo. A na ní by se tvoji lbi jen o domově snilo, – pohádkou by se o nebi vše v hrobě vyzlatilo.