25. (1916.)

25.
(1916.)
Den teskný Dušiček! – I tvůj to den, ty mrtvý, jediný můj synu – – Dnes rok byls ještě s námi. Jde jak sen mou duší, že ti stlali v hlínu. Rok lonský na hrob drahý v lůno trav my světel pár jsme kladli spolu: dnes posílám ti v dálku na pozdrav kytici růží v hrozném bolu. A nad místem, kde u nás zmlkal svár, nad koutkem, jenž ti byl tak milý, jejž zdobí obraz tvůj, květ, svíček pár, má hlava v modlitbách se chýlí... Tak vratký osud lidský krutou hráz nám vymezil, jež zánik věstí: ach, hrob a věčnost na vždy dělí nás a naši lásku, všecko štěstí. Jsem stár; jak unesu tu hroznou tíž života svého k temnu hrobu; tys opustil mne, v dáli věčně spíš, já souzen sám nést světa zlobu. 37 Jak hrozně je mi v duši! – Větru svist rve kol mne stromů zdobu slední – – Kol minulost, – já chvěju se jak list, z tmy v duši mé se nerozední. Ty tam vše naděje a radost má; než přejde rok, i bolest moji snad skryje milosrdně hrobu tma, a vše, co bolelo, mně zhojí. Obrazy šťastných let jdou duší mou teď, kdy se život k noci sklání... Ach, věčná světla blýskají se tmou – buď s Bohem, hochu, – na shledání!