24. (Moje knihovna.)

Josef Kuchař

24.
(Moje knihovna.)
Tak často napadá mněmě, drahý synu, kdo po mně cestou půjde krásných chvil v těch knihách, jež jsem pro tě shromáždil, kdo v stopách přejde čarovných těch míst, kdo v drahých mojich knihách bude číst, až odpočinu ve hřbitovním stínu. Ty knihy milé životem mne vedly, a když ten život tvrdý jenom klam a žal, za všechnu lásku mou jen utrpení dal: pohádkou čarovnou mne obepředly, že věřit v život, v lidstvo já jsem nepřestal, že muka, hořkost duše vždy jsem znova jen halil v luzné sny, v útěšná slova, neb v tichý stesk těch smutných veršů svých. 35 Já doufal vždy, že půjdeš stopami těch míst, že sladké oči tvé v nich chtivě budou číst, že napojíš svou lačnou duši z nich; – že mnohé pochopíš, co bylo ti prv skryto, že prožiješ, co zůstalo mnou nedožito, že srdce tvoje tam se sejde s mým, že zatepe mi vstříc: „teďTeď rozumím!“ – V mou duši sladké vkrádalo se snění, že pro mnohá má někdy trpká slova, jež výčitkou v mé duši pálí znova, v svém srdci najdeš pro mne odpuštění, až poznáš, že tvé štěstí jen jsem chtěl. – Však v nejkrasší mé zámysly, ó žel, jsi na vždy srdce, drahou hlavu svou ve věku, jenž ti jarem rozpučel, uložil v lůno země přede mnou, a já jsem v světě krutě osiřel! Ach, sprchl nejdražší mně žití květ, a zašlo vše, co bylo kdys tak důležito, a mně je všeho tolik, tolik líto, jak nebyl by už kol mne známý svět... Ach, staří moji dnové jdou teď, jdou s mým štěstím zašlým chladnou dálavou a s nimi knihy na vždy zapadnou – – Kdo v osiřelých stopách drahých míst, když ne tvé sladké oči, bude číst, když, drahé dítě, obě srdce vřelá v svém tlukotu se na vždy odmlčela?! 36

Básně v knize Do věčnosti: