16. Jak teď smutno v našem bytě, –

16.
Jak teď smutno v našem bytě, – Jak teď smutno v našem bytě, –
bloudíme v něm jako v tmách; kéž bys v něm byl, drahý hochu, aspoň ve dvou osobách! 23 V pavučiny minulosti obepředen, byt náš ztich; jenom ve vzpomínkách sladkých zní v něm hovor tvůj a smích. Ve skříni tvé šaty visí, nemá jich kdo oblékat; – matka tvá svou tvář v ně noříc chodí k nim si zaplakat. V koutě stojan, na něm noty, pod ním zněmlý klarinet; – roztoužená píseň z něho zdá se ještě vzduchem chvět. Se stěny chod hodin teskný budí v našem srdci kvil, vzpomínky, kdy dlel jsi s námi, těch, jež nevrátí se, chvil. Všady plno po tobě stop, truchlivě jež k sobě zvou: knihy, obrazy a listy, psané drahou rukou tvou. Každý řádek truchle mluví, ký svět v duši tvé se chvěl; ve všem tepot srdce vroucí, myšlenek dnes zhaslých pel. 24 Bytostí tvou, na vždy zašlou, dýše smutně každý kout, každá památka, již zříme, můž’ nám srdce utrhnout.... Záclonami dálný západ hasnoucí v byt vrhá zář, na obraze sešeřelém zvolna splývá tvoje tvář... Splývá v soumrak, zvolna mizí, jak ty na vždy zmizels v dál; – nevíš již, co žalu, trýzně odchod tvůj, ach, v byt náš svál. – Jak teď smutno v našem bytě, – bloudíme v něm jako v tmách; kéž bys v něm byl, drahý hochu, aspoň se dvou osobách!