19. (23. 5. 1916.)

19.
(23. 5. 1916.)
Ty naše staré hodiny svým klidným chodem zvučným jsou skvostem naší rodiny, přítelem nerozlučným. 28 Náš život od let měřily i v zármutkuzármutku, i v štěstí, my pevně vždy v ně věřili, že nesvedou nás v scestí. Ba, byla družná duše v nich, nám nakloněna vezdy; náš provázela pláč i smích, osudu měnné hvězdy. Je upřímně již ode let náš syn u lásce choval, a vždy, když slábl jejich let, je k chodu natahoval. A u veselý jejich tluk, jenž zaplašoval tíseň, zněl klarinetu sladký zvuk, synova toužná píseň. Tak vzájemný je k sobě cit upoutal v družné sledy, – a syn, když musil od nás jít, je v pláči natáh’ naposledy. A od té doby jejich chod tak tesklivě vždy zníval, jak ohrožoval by náš rod neštěstí náhlý příval. 29 Kdys u večerní stichly šer, jak stroj by jejich stonal, – to v květnu bylo v podvečer, kdy syn náš náhle skonal. A v nesmírný náš stesk a žel, v zoufalé naše štkání, zvuk hodinami tiše zněl, jak pláče zachvívání. Jak schvátil by je těžký žal, teď na zdi visí hluše; – snad za synem odešla v dál těch našich hodin duše...