31.
Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,
Cos stále číst tvé dopisy mne nutí,
ten román tvého žití slední;
já čtu jej chtivě ze dne ke dni,
čtu každou chvíli jej až k oslepnutí...
Je z drahých listů zřejmo, ze všech sil
jak o ten život svůj jsi zápasil,
jak duší tvou se loudil hořký sten,
že’s daleko nás sám – tak opuštěn,
Osudu nástraha že tebe zrádná
vstavila v cizinu, kde pomoc žádná.
Vše zoufání, svou bolest, žití zmatky
jsi vdechl v dopisů svých smutné řádky.
Z jich každé stránky teskné zřít, tvůj cit
jak musil v srdci tvém, ach, zápasit,
že přes všemocné naší lásky hnutí
z těch trampot, muk tvých není vyváznutí.
Což chytaly se myšlenky vše tvoje
44
drahého domova, všech milých v něm!
Čtu krvavé ty řádky pohnut, něm,
a z očí mých se prýští slzy zdroje
a chápu zoufalství tvé, nepokoje,
tvé loučení, tvé tuchy v blízký skon –
a hrudí mou lítosti hrozné bije zvon...
Však nejkrutější připravuje muka
mně drahý lístek polní pošty slední,
jejž psala umírající tvá ruka,
kde v loučení jsi cizích ze dálav
svou duši vydechl k nám na pozdrav – –
Ach, stále číst jej žhavá touha nutí;
já čtu jej chtivě ze dne ke dni,
čtu každou chvíli jej až k oslepnutí,
a kdysi – srdce mé to jasně tuší –
při jeho čtení vypustím svou duši.