Jarní intermezzo.
Les:
Hle, roztál sníh a roztál led,
svit slunce plá, jenž v mraku zbled,
a v doly závoj mlhy kles,
jenž na mne chlad a smutek nes.
Já dlouho – dlouho tvrdě spal,
až jara dech mne vylíbal,
a tepla, vánku šepty jaré
mně z listů kouzlí báje staré. –
Však nechci plesat šťasten sám,
já ze skal ozvuk vyvolám
a vábit budu ptactva zpěvy
bujaré mládce, sličné děvy.
Dub:
Já z listů svěžích, zlatých květů
své mocné věnce máji spletu
a svatý stín a prochlad dám.
Sosna:
Já řečí dumnou mluvit znám;
až křídlem kraj zastíní šero,
já ze skal budu bájí stero
vyprávět v luzích květinám.
35
Osika:
Až klesne slunko, umře den,
a s nebe sstoupí tichý sen
a měsíční kol vzejde klid: –
tu nad zelení, květy, mechy,
se rozševelí moje vzdechy,
tu budu já nad světem bdít.
Truchlovrby na hřbitově:
Čím ozdobit my jaro máme?
My mrtvým se jen zelenáme,
jichž popel chladná kryje zem – –
Však až se duchů čas přiblíží,
my budem nad hroby a kříži
tajemně kývat hřbitovem...
36