JDE OSUD SVĚTEM.
V jarní slunné jitro probouzel se svět –
les stál v záři, luh i stromy samý květ.
Sladká vůně táhla v zahrady i mez –
skřivan pěl a letěl k modru do nebes.
V poli u meze keř planých růží stál,
mladí u něho dva lidé opodál.
Opojil je omámivý jara dech –
spočinuli v náručí si, na ústech...
Přísahy slib jeho slyšel šípku keř:
„Budeš mou, až z vojny přijdu, věř mi, věř.“
Růži planou utrh, do vlasů jí vtek,
ona jemu dala zlatý prstýnek.
*
Cizí kraj kol dálný – širých po polích
zuří bitva, stohy mrtvol halí sníh.
V děsný ryk a v bleskot výstřelů, v střel mrak
s nebe hustě sníh se sype od oblak.
V polích u lesa keř šípku zasypán –
k němu plazí se kdos, hrůzou smrtí hnán.
32
Na znak klesá tam a hledí k nebesům,
zlatý kroužek tiskne k žíznějícím rtům.
Srdce, skonávajíc, cítí jara dech,
sladké objetí a ústa na ústech...
Slední touhou ještě letí za obzor –
pak je jímá tma a sedá v sklenný zor.
*
Jaro zas se probudilo samý květ,
v jitřní slunné záři tonul celý svět.
Skřivan jásal, sladce šuměl sad i les,
vůně táhla krajem, všady rozkoš, ples.
Touha v srdci rozpučela v tichý vzdech,
mladá ústa žhavě prahla po ústech...
Dívka stála, kde zas kvetl šípku keř,
v duši znělo: „Budeš mou, jen věř mi, věř“.věř.“
V srdci marně však žeh’ touhy bolný vzdech –
ústa její darmo prahla po ústech...
Ubohé, ach, nikdo z dálky nepoví,
hoch že v hrobě – nad ním keř je šípkový.
33